Se soudobými hororovými seriály to jde od desíti k pěti. Slibné premisy jednotlivých sérií jsou postupně degradovány krkolomnými klišé či zbytečnými konvencemi a pod záštitou současných trendů v mnoha případech také triviální neschopností tvůrců vytvořit solidní atmosféru, která by trvala déle než po dobu jedné laciné lekačky.

Darabontův The Walking Dead (2010) si sice svou třetí řadou částečně napravuje reputaci, ale ani to nedokáže odčinit paseku, kterou po sobě tvůrci v předchozích sezónách zanechali zdlouhavým přešlapováním na mrtvém bodě. Falchuk/Murphyho American Horror Story (2011) v úvodu možná potěšil bizarní hravostí, ale s představováním nových a nových entit ztratil na homogenitě a stala se z něj pouze přehlídka nekompaktních idejí. I když v mnohem zajímavějším provedení, druhá řada jen opakuje ty samé chyby. 666 Park Avenue (2012) zvládá jen stěží vtáhnout diváky do svého fikčního světa a samotná premisa se rozjíždí mnohem pomaleji, než by si jeden přál. Peliho The River (2011) sice dokázala, že formát found footage televizní segmentaci sluší víc než filmovému plátnu, nicméně svým zmateným pobíháním v džungli a ostrým švenkováním kamery dokázala vyděsit jen málokoho. Dvoudílná televizní adaptace Bag of Bones (2011) nepřinesla nic jiného než Garrisovo tradiční řemeslo, které se ve výsledku ukázalo ještě unylejším, než je sám Kingův román.

Samozřejmě existuje i několik světlých výjimek. Garrisově konceptu Mistři hororu (2005-2007) se povedlo navrátit hrůzu na obrazovky kabelových televizí a oživit zašlou slávu některých legend tohoto brakového žánru. Stálice Lovci duchů (2005) si pak zaslouženě užívá už osmou sezónu, aniž by výrazně tratila na svém původním kouzlu. Mimo to se televiznímu hororu dařilo zejména ve Velké Británii. Atmosférický Dead Set (2008) dokázal, že zombie nemusí nutně být privilegiem George A. Romera a mysteriózní Psychoville (2009-2011) a fantastický (v tom obecném smyslu slova) The Fades (2010) přesvědčili o tom, že horor stále hojně koluje v anglické krvi. I přes tyto zmíněné však můžeme s čistým svědomým konstatovat, že opravdu kvalitní televizní hrůza je doménou především druhé poloviny minulého století.

Narůstající popularita hororových rádiových vysílání ve 20. a 30. letech minulého století způsobila, že se s příchodem televizoru začaly tyto hry adaptovat i pro domácí obrazovky. Mezi ty nejznámější patřily mysteriózní adaptace stanice NBC Lights Out (1946-1952) a Inner Sanctum (1954), které u širší veřejnosti slavily úspěch. O tom, že skutečné napětí se dá vtěsnat do dvaceti minut a divák při tom nemusí opouštět pohodlí svého obýváku, pak definitivně přesvědčil jako host a producent Alfred Hitchcock v Alfred Hitchcock Presents (1955-1962) a svými krátkými thrillery zasel první semínko seriálové hrůzy. Svou první podobu ovšem televizní horor získal až s příchodem génia Roda Serlinga.

Tento nenápadný scénárista rádiových her vytvořil pro stanici CBS jeden z nejzásadnějších televizních počinů vůbec. Jeho antologie The Twilight Zone (1959-1964) představila sérii na sobě nezávislých paranormálních příběhů, které otevíraly bránu do jiné dimenze a bohatě přiživovaly divácké fantazie. Jednotlivé povídky se pyšnily do té doby nepředstavitelnou tvůrčí imaginací, udivovaly mimozemskými i futuristickými světy, v nichž hrdinové čelí nejen byrokratické despotě, ale často i surrealistickému milieu, srovnatelnému s těmi nejdivočejšími nočními můrami. Pro příběhy byl typický i nečekaný (mějte na paměti, že se bavíme o 60. letech) závěrečný zvrat, který obvykle ústil ve finální moralizování. A podobně jako Hitchcock, i Serling vystupoval jako seriálový hostitel a svým charismatickým projevem uváděl a sumarizoval jednotlivé epizody. Díky vysokým ratingům, které dalece překonávaly i nezaslouženě zapadlou, spřízněnou doku-drama sérii Alcoa Presents: One Step Beyond (1959-1961), si Twilight Zone vysloužila pět řad a po své finální sezóně se Serling nechal slyšet, že vytvořil tolik příběhů, že začal ztrácet představu o tom, co je dobré a co špatné, což byl jeden z důvodů, proč od seriálu odstoupil. Později se tahle stínová zóna dočkala i své filmové verze a dvou televizních rebootů The Twilight Zone (1985-1989) a Zóna soumraku (2002-2003).

S druhou významnou antologií, tentokrát oproštěnou o vědecko-fantastické elementy, která vznikala pod hlavičkou studia Universal, přišel Hubbell Robinson. Role hostitele se neujal nikdo menší, než legendární Boris Kafloff. Řeč je samozřejmě o seriálu Thriller (1960-1962), který sice zprvu vyprávěl mysteriózní detektivní příběhy, ale postupně se do něj začaly vkrádat hrůzostrašné prvky a z thrilleru se stal gotický horor s nezaměnitelnou atmosférou a plíživým děsem. Sám Karloff se objevil v několika epizodách a do hereckého obsazení se dostal i Leslie Nielsen, kterému horor nikdy nebyl cizí, Robert Vaughn, William Shatner či John Carradine. Součástí scénáristického týmu byl i spisovatel Robert Bloch, jenž pro seriál adaptoval několik vlastních povídek.

O tom, že chyba není na našem přijímači, se diváky snažil přesvědčit režisér Leslie Stevens se svou kultovní antologií, která se vrátila k poetice science fiction a nadpřirozeným prvkům, The Outer Limits (1963-1965) a stala se velkým konkurentem Twilight Zone. Ovšem zatímco Serlingův projekt měl filozofické ambice a usiloval o vytvoření určitého podobenství, Outer Limits upustily od kafkovských motivů a soustředily se především na akci a napětí. Vytvořily televizní koncept „monster of the week“, v němž hrdinové každý týden čelili nové entitě z jiných světů a dimenzí, čímž se seriál vymykal tehdejším konvencím sci-fi pořadů. Na tento koncept mnohem později úspěšně navázala i další antologie Romerova dlouholetého kolaboranta Richarda P. Rubinsteina, Monsters (1988-1991). Outer Limits jsou českému divákovi známi zejména díky rebootu Krajní meze (1995-2002), které však, i přes nepopiratelnou nostalgii, zdaleka nedosahují kvalit původního seriálu.

Na populární formu televizní zábavy 60. let, která našla své kořeny v Británii, navázal Dan Curtis, když spojil tradiční epizodickou soap operu s gotickým hororem. Že tohle splynutí nemůže fungovat? Omyl! Dark Shadows (1966-1971), jenž se dočkal úctyhodných 1245 epizod, jsou toho dokonalým případem. Kouzlo této kolosální série spočívá především v dokonalém sdružení melodramatické roviny rodu Collinsových s monstry klasických creature feature a bezprostředním adaptování literárních klasik Charlese Dickense, Roberta Luise Stevensona, Edgara Allana Poea či Daphne du Maurier. Dark Shadows zasáhly širokou veřejnost a na dlouhá léta se staly neodmyslitelnou součástí americké popkultury. Na seriál navázaly dva celovečerní filmy House of Dark Shadows (1970) a Night of Dark Shadows (1971) a v roce 1991 se dočkal třináctidílného remaku. Burtonova současná aktualizace sice triviálním způsobem selhala, nicméně alespoň se zasloužila o znovuuvedení kompletní série na DVD nosičích v novém, nádherném hávu.

Na počátku sedmdesátých let se na televizní obrazovky vrátil Rod Serling s první čistokrevnou hororovou antologií Night Gallery (1969-1970). Každý ze sedmačtyřiceti strašidelných příběhů byl rámován tematickým obrazem v potemnělém muzeu, který sám Serling okomentoval. Oproti Twilight Zone jeho povídky značně potemněly, vyznačovaly se působivou atmosférou a výrazně se v nich odrážel vliv H. P. Lovecrafta. Pilotní film, skládající se ze tří segmentů byl režijním debutem Stevena Spilberga a stal se poslední rolí Joan Crawfordové. Na děsivou poetiku a plíživou hrůzu Night Gallery navázal o více než dvacet let později George A. Romero antologií Tales From The Darkside (1983-1988), v níž se mu podařilo zopakovat fenomenální úspěch Creepshow (1982). Jednotlivé epizody sledovaly jednotný koncept, složený z přirozené expozice, na niž se postupně nabalovaly nadpřirozené elementy, které vrcholily vtipnou a kolikrát nepředvídatelnou pointou. Funkční atmosféru se mu více méně podařilo udržet v průběhu celých čtyř sezón.

Významný byl také příchod investigativního reportéra Carla Kolchaka v podání charismatického Darrena McGavina, který se nejprve objevil ve dvou pilotních filmech The Night Stalker (1971) a The Night Strangler (1973), a poté dostal vlastní seriál Kolchak: The Night Stalker (1974-1975). Carl se po svém prvním setkání se skutečným upírem stal posedlý nadpřirozenými případy, a zatímco autoritám i v redakci je všem pro smích, po nocích se toulá ulicemi a pouští se do vlastního vyšetřování. Seriál sice postupně tratí na své atraktivitě striktním sledováním paušální formule prostupující všechny případy, tento nedostatek naštěstí vynahrazuje osobitý humor, staromilské lekačky a samotná monstra, proti nimž Kolchak stál. Vliv seriálu je patrný dodnes. Chris Carter z něj přímo vycházel při psaní Akt X (1993-2002) a jeho inspirace je jasně cítit i ve zmiňovaných Lovcích duchů. Winchesterovi dokonce původně neměli být bratry, nýbrž investigativními novináři.

S ohledem ke všem žánrovým klenotům, a bez jakékoli nadsázky, však můžeme s klidným srdcem říct, že svatým grálem i alfou a omegou televizního hororu jsou Příběhy ze záhrobí (1989-1996). Antologie, vycházející z populárních hororových komiksových sérií, producentského tvůrčího týmu Donner-Silver-Geffen-Giler-Hill-Zemeckis dala prostor jak etablovaným ikonám žánru, tak hostujícím režisérům, kterým byl mimo jiné i Arnold Schwarzeneger, aby odvyprávěli jednotlivé příběhy či experimentovali s formou. Tales From The Crypt se přímo pyšnil svébytným černým humorem, skvělými camei, poměrně explicitním násilím, nahotou i rouhavostí a s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem balancoval na hranici komedie a hororu. Některé epizody dokázaly vyděsit, jiné zase překvapovaly svými kousavými vtipy. A ač se pozdější příběhy začaly do jisté míry opakovat či vykrádat své pointy, vždycky tu byl neopakovatelný Crypt Keeper, jehož humor šel doslova na kost a nebylo lehké se jej nabažit. Nutno poznamenat, že k jednomu z nejlepších dílů skládal hudbu i český rodák Jan Hammer.

Televiznímu hororu se samozřejmě dařilo i mimo Severní Ameriku. V Japonsku úspěšně řádila papundeklová monstra v Tsuburayově Urutora Q (1966-1967), o němž jsem se rozepisoval nedávno, v Itálii si obrazovky podmanil žánrový gigant Dario Argento s Luigim Cozzim čtyřdílným giallo cyklem La Porta sul buio (1973) a na poetiku svých filmů bravurně navázala i legendární britská společnost Hammer Films se svou staromilskou plíživou hrůzou v hustém mlžném oparu antologiemi Hammer House of Horror (1980) a Hammer House Of Mystery And Suspense (1984), které, tu s větším - tu s menším úspěchem, představily horor v jeho nejryzejší podobě. Mimořádně působivá a uhrančivá byla také televizní hra Petera Sasdyho s prvky sci-fi The Stone Tape (1972). Neméně významně na tom byly i televizní filmy, kterým se dařilo zejména v Británii. Ale o tom snad zase někdy příště. Well, see you next time, boys and ghouls!