Držte si ovladače, startujeme novou rubriku. Nebo skoro novou. Po téměř dvou letech tvorby na TVZone už vám nejspíš došlo, že zdejší redakci tvoří úplně (ne)obyčejní lidé. Každý máme své rozdílné názory a osobitá stanoviska k nejen rozličné seriálové kultůře, aneb tomu se pozdává tohle a tomuhle zase támhleto. Dneškem počínaje budeme své nudné myšlenkové pochody - na nepravidelné bázi a dle možností na střídačku - bušit do klávesnice, a následně přivádět k životu skrze monitor v Tématech. Jako první si krátkou polemiku vysloužil tenhle hororový klípek, který jste mohli vidět v minulém Výplachu:

(po kliknutí na obrázky vyskočí odkaz na YouTube)

No páni. Film Zrození ďábla má prostě doslova démonickou reklamu. Ovšem až se pobavíte, zkuste si u toho kočárku (nebo za tímhle stolem) na moment představit sami sebe. Pokud bychom totiž měli vtipkovat, je zároveň nabíledni otázka, kolik z participovaných Newyorčanů ve videu se po vzpamatování se z šoku odebéře do justiční síně. Statistiky mlčí, známe ale šílené Američany. Jak velké množství explicitních záběrů na "selhání močového měchýře" museli v tomto případě tvůrci vystřihnout? A kdo se vlastně po soudních tahanicích směje naposled? Divák, pochopitelně.

Reklamy jsou odjakživa spojovány s televizí. Inzerci v novinách a letáky doplnily před více než osmdesáti lety také pohyblivé obrázky v prvních komerčních přijímačích, celý svět byl po nástupu CRT a barevné bedny na nohou. Konečně pořádný způsob, jak konzumenta přivést ke koupi specifického výrobku! Nyní, v jedenadvacátém století, se ale začíná objevovat i druhá, temnější strana výsledků modernějších postupů co se tvorby reklamních legrácek týče. Pche, vždyť o nic nejde, říkáte si možná. Jenomže kam to při nastaveném tempu reklamy dotáhnout za takových deset, dvacet let?

Kreativitě se meze nekladou. Člověka z podstaty nemůžete držet zavřeného v kleci, svázaného pravidly. U výroby ďábelského mimina z Devil's Due a jeho následné implementace do reklamy se bezpochyby zabavil štáb filmu, u samotného videa pak nejeden divák. Stejně to asi bylo i u blbiny s živým Chuckym z nové Dětské hry. Zděšení ve tvářích náhodných kolemjdoucích je však nehrané, hrůza v očích vyloženě hmatatelná. Nezavání zvracející batole přehnanou snahou o průšvih? Tak fajn, taky se mi to zatraceně líbí. Pokládám si ale jednu hryzavou otázku: kde je hranice?

Nevinná zábava či ne zcela domyšlený akt? Počítejte se mnou: až jednoho obzvláště pochmurného dne přijede takový kočárek ke starostlivé stařence, nebo bude na noční zastávce čekat děda po dvou mrtvicích, něco se zákonitě pokazí. Je to tak vždycky. Na Hollywoodu a producentech podobných televizních reklam potom bude, aby se svědomitě chytili za nos. Ono se na to kouká hezky, dokud to někdo neodskáče. Kam až to může zajít? Ironie nikdy nespí!