První řada seriálu True Detective je za námi a teď se budeme skoro rok těšit na nášup. V něm už se neobjeví Matthew McConaughey ani Woody Harrelson, nafasujeme nové hrdiny, nový případ a věříme, že stejnou kvalitu. O tom, jak moc dobrý tenhle seriál je, jsme vás pravidelně informovali v článcích o jednotlivých epizodách a napsalo se toho dost. Proto jsme se rozhodli, že namísto klasické recenze vám zkusíme dát čtyři dost dobré důvody k tomu, proč byste si tenhle seriál měli zařadit do škatulky „totální nářez a jedna z nejlepších věcí, co kdy v televizi byla“.

Důvod první - Bye Bye Klišé

Na nočním stolku mi leží několik detektivních bichlí a televizní program by bez pořádné porce kriminálek vypadal… inu poněkud chudě. Skoro by se zdálo, že naše životy jsou jedna velká kriminálka. A zvláště v poslední době, kdy televize produkují prostičká generika a kdy ve Skandinávii píše detektivní romány snad každý, se originalita i obyčejnost nesmírně cení. A Temný případ je přesně takový. Nemá v hlavní roli ošuntělého detektiva, co zápolí s alkoholem, žádné dítě v něm nemá astma ani cukrovku a každou minutu v něm není podezřelý někdo jiný. Naopak. Dvojice detektivů leccos zbabrá, nepovedený zásah proti padouchům raději umně naaranžuje a prostě se vymyká těm všem geniálním troskám – hrdinům valné většiny současných detektivek. Nic Pizzolatto si toho byl zřejmě vědom a proto i zvolil takového padoucha, jehož podstata vlastně mává všem detektivním klišé nejen z dob Agathy Christie.  Proto díky za to osvěžení Nicu. A teď šup šup, knižní vydavatelé! Přeložte nám ten jeho Galveston! (Krasa)

Důvod druhý - Kde je Carcosa? 

Je dokonáno. Žlutý král padl, Carcosa však stojí dál. Byla to vskutku strhující jízda! Osobně se nyní zčerstva počítám mezi ty nesmrtelné fandy Temného případu, kterým nejvíce sedly zejména úvodní a prostřední epizody seriálu... Proč? Mírně zklamán totiž uznávám, že jsem se holt nechal unést živými diskuzemi na internetu, a časem si snadno vysnil mysterióznější konec. Přesto se mi ale Hartovo a Rustovo pátrání celkově natolik líbilo, že nemám problém, napálit mu klidně odřenou desítku. A velkou zásluhu na tom má i americký stát Lousiana. Pokud by měl ještě nedávno typický Evropan za úkol, nakreslit tenhle notně pesimistický státeček na slepé mapě USA, asi by potrhal bránice nejednomu domorodci. To až duo Fukunaga & Pizzolatto se postaralo o skutečnost, že dnes každý jeden divák HBO přesně ví, kde se Lousiana nachází. A řeknu vám, už mám dávno zabookovanou letenku na dlouhou zářijovou dovolenou, ten strom prostě musím vidět na vlastní oči. A taky dosluhující zrezlé továrny. Bary při malebném korytu řeky. Rozpadlé, bezútěšné kostely. Ošuntělé barabizny, v nichž živoří nejšpinavější burani ve státech... Yep, je toho hodně. Atmosféra seriálu je bez debat jedinečná právě díky "kouzlu" pečlivě vybrané lokace, bez ní by se Matthew a Woody mohli jít leda tak klouzat. Věřte tomu. (Davies182) 

Důvod třetí - Filmový feeling

True Detective je vlastně osmihodinový film. Ne jen kvůli tomu, že v něm hrají prvoligoví (a dnes už i oscaroví) herci, ale i proto, že u něho od začátku do konce byli ti samí lidé. A navíc takoví, kteří kopou vyšší ligu, než je obvyklý seriálový standard. Nick Pizzolato napsal všechny epizody, Cary Joji Fukunaga za kameru nepustil nikoho jiného a oba se vyvarovali obvyklých klišé nebo klasického seriálového tempa. Někdy se během epizody skoro nic nestane, jindy to na diváka sypou od začátku do konce, ale jako celek to parádně drží pohromadě. Sledovat True Detective vcelku je podstatně větší zážitek než po epizodách, protože tady se vypráví jeden příběh, který je zkrátka dlouhý a ne jeden příběh rozdělený na 22 kratších úseků. Krom toho tu jsou samozřejmě nepopiratelné filmařské kvality a o scéně natočené na jeden záběr, při níž McConaughey probíhá několika domy během velké přestřelky, nad ním přelétává vrtulník, kameraman prochází baráky, v nichž se ozbrojují gangsteři a člověk jen fascinovaně čumí na to, co se před ním děje, se bude mluvit ještě dlouho. True Detective by svými filmovými kvalitami bez problémů obstál v kině, kde by však logicky tvůrci nedostali tolik prostoru na budování vztahů a atmosféry. Fukunaga a Pizzaloto dokázali využít toho, co jim nabízí televizní obrazovka (možnost jít do hloubky, víc času na sžití se s hrdiny) a přihodili k tomu špičkové řemeslo. Co sakra můžeme chtít víc? (Mr. Hlad)

Důvod čtvrtý - Herecké hody

Snad jste si nemysleli, že se nedočkáte již klasického opěvování hlavní herecké dvojice? Pravda, u majstrštyků od HBO je herecké obsazení vždy sázkou na jistou. V tomto případě se však tvůrcům povedl opravdu luxusní úlovek. V málokterém seriálu vám totiž dokáže scénář nabídnout dva tak výtečně napsané charaktery s ještě vypiplanějším ústředním vztahem. Nicu Pizzolatovi se to ale povedlo na jedničku. Famózní Matthew McConaghey zde pak vlastně završuje svou nynější hereckou formu a Rust Cohle je v jeho podání jednou z nejsilnějších seriálových hrdinů posledních let, jehož lahůdkové monology si již po prvních dílech zamilovali diváci po celém světě. Woody Harrelson tak paradoxně zůstal malinko v pozadí svého čerstvého oscarového kolegy, ovšem hlavně kvůli tomu, že jeho postava není zdaleka tak divácky vděčná jako podivínský parťák. Také on si však v kůži buranského detektiva Martyho Harta vychutnává každé gesto, nechápavý pohled i svůj malinký pivní pupek a rozhodně by byla škoda, aby jeho postava zůstala ve stínu vychvalování jeho hvězdného kámoše. Sehranější hereckou dvojici s tak dokonale vybroušenými charaktery už proto zřejmě letos na televizním poli neuvidíme a jejich nástupci budou mít příští rok sakra hodně práce, aby se kvalitě a naprostému velebení ze strany fanoušků přiblížili. (Spooner)

 

A ještě pustíme ke slovu samotné tvůrce v making of videu, které pro vás přeložil TedGeorge. Je evidentní, že všichni zúčastnění moc dobře věděli, že tvoří něco výjimečného.