Další řadu Hry o trůny už máme zase za sebou, po desítce recapů a tučné makrorecenzi teď přichází čas ještě se vypíchnout sedmičku nejpůsobivějších letošních scén. Už mnohokrát jsme psali o tom, jak Benioff a Weiss již od této série neadaptovali romány, nýbrž děj dosud nevydaných knih, a jaký blahodárný vliv to mělo na práci s mnoha dějovými liniemi i drajv celého seriálu. I to je důvod, proč byl tento výběr obzvláště náročný, a na spoustu vynikajících momentů se nedostalo. Klidně se pak podělte v diskuzi o scény, jež udělaly největší dojem na vás.

!!! ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY !!!

Ať žije!

Schrodingerův Jon. Tak se bývalému veliteli Noční hlídky přezdívalo už od konce páté řady, kdy konečně po vzoru ostatních členů jeho rodiny dojel na své dobráctví a svou naivitu a zemřel krutou a nehrdinskou smrtí za tiché noci, uprostřed Černého hradu. Kopnul, pardon bodnul si téměř každý. Jediný problém s touhle scénou byl, že ani zdaleka nepřinášela vytoužené emoce. Zaprvé ji netočil žádný machr a zadruhé, a co jí skutečně podráželo nohy, bylo že jí doslova každý čekal. Nejsmutnější na tom všem ale bylo to co následovalo. Ať už se totiž tvůrci, či samotný Kit Harrington snažili sebevíc, diváky neošulili. Jon sice rádoby padnul, jak už ale všichni viděli dříve, oživování mrtvých není ve Hře o trůny nic nového. A nebyla náhoda, že se shodou okolností v Černém hradu nacházel právě tu noc někdo, kdo by něčeho podobného byl schopen.

Napříč tomu všemu na mě ale paradoxně oživování ze začátku série neskutečně zabíralo. Velké plus pro mě bylo, že se k této události tvůrci vrátili prakticky hned od začátku. Dalším pak byl fakt, že se celé lince na Zdi věnovala poměrně značná stopáž, značnější, než jak tomu bývalo doposud (subjektivně, fakticky jsem to nepočítal a ani nehodlám). Celé to výborně gradovalo, napětí s přibývající stopáží dramaticky rostlo a konečně, během samotného rituálu už se atmosféra dala doslova krájet. Všichni tu scénu čekali. Snad každý s tím prvotním selháním počítal. Nicméně realita byla pořád o moc, MOC povedenější, než jak jsem si jí já sám vysnil. Emoce, které se nedostavily dřív, konečně zaťukaly na dveře a Jon se poprvé od své smrti nadechl. Slzy štěstí v očích a pojď ty borče, teď jim to konečně ukážeš! Jo, tohle bylo dobré. (do_Od)

Khaleesi v jednom ohni

Už někdy od konce první řady bylo pro Daenerys oslovení „khaleesi“ míň než formalitou, spíš jen připomínkou časů minulých, přezdívkou. A říkal jí tak snad už jen ser Jorah Mormont. To se ale letos změnilo. Nejdřív ale matka draků musela přetrpět další rány osudu, když se jí vláda nad osvobozenou Zátokou otrokářů rozsypávala pod rukama, její příznivci dostávali zabrat od tajemných Synů harpyje a nakonec ji její vlastní drak sice zachránil před povstalci, ale pak si schrupnul a svou paní nechal napospas okolo projíždějícím Dothrakům. Protože vdovy po khalech nemají co vládnout a dobývat, ale pěkně sedět ve stanu s ostatními takovými ženami, jak praví tradice. O nějaká ta zajatecká příkoří později, když už to začínalo vypadat, že Targaryenská dědička místo na železném trůně skončí v domově důchodkyň… přichází krásně uspokojivý zvrat. Daenerys (s pomocí svých dvou věrných) na radě khalů v jednom plamenném dothrackém projevu ukáže všem těm arogantním koňákům, kde je jejich místo. A po výstupu z plamenů dostává „khaleesi“ ve výčtu jejích titulů novou, daleko větší váhu, protože teď už ani nepotřebuje mocného manžela, aby s ní Dothrakové vypluli na „dřevěných koních“ do Západozemí. Zimomriavky ještě nikdy nebyli takhle žhavé. (Sam.Vimes)

Nejdojemnější držení dveří ever

Ne, nebojte, ani na scénu, při které padlo nejvíce papírových kapesníčků za sezónu, tu rozhodně nezapomeneme. A není to jen kvůli dnes už skoro památnému dojáku s lidským držadlem dveří. Každou sérii nám totiž Hra o trůny naservíruje scénu, kterou jsme totálně nečekali, a absolutně nás posadí na zadek. Minulý rok to byla bitva u Hardhome, letos to byl vpád Bílých chodců do Branova útočiště. Po režijní stránce šlo totiž zase o vypiplanou podívanou, u níž by se dalo napětí krájet. Gradace byla neuvěřitelná, soundtrack zase jednou šlapal plyn, o drsné scény nebyla nouze a po scenáristické stránce to byla jedna velká paráda. Nejen totiž, že se jednalo o skvěle zrežírovanou akční pasáž, ona toho navíc stihla zatraceně hodně i po dějové stránce. Měli jsme tu konečné odhalení Branových schopností, oběť Dětí lesa i Tříoké vrány, ale především vysvětlení Hodorova jména a celého jeho osudu. 

Ano, Hodor byl v celé této scéně takovou parádní, ale přesto zatraceně smutnou, třešničkou na dortu. Opět nám totiž připomněl, jak krutě a přitom efektně umí tvůrci a G. R. R. Martin zametat s jednotlivými charaktery.  I když spousta z nás byla tím neustálením zabíjením postav spíše unavena a už to s námi příliš nedělalo, tahle smrt díky svému provedení dojala snad i toho největšího cynika. Fanoušci plakali, internet se ihned začal plnit nejrůznějšími parodiemi a překladatelé po celém světě měli z jazykového oříšku nejspíš pěkné noční můry (nevíte už někdo, jak to vyřešil náš dabing?). Prostě další z řady nezapomenutelných a ikonických scén s jedním z nejdojemnějších úmrtí navrch. (Spooner)

Návrat strýčka Starka

Tohle odhalení zůstalo tak trošku zastíněno Věží radosti (viz níže). A potěšilo asi spíše čtenáře předloh, protože se obávám, že většina diváků už na nějakého Benjena Starka dávno zapomněla. Bratr Neda Starka a člen Noční hlídky se mihnul na úplném začátku seriálu, chvilku si promluvil s Jonem a pak se vydal na výpravu na sever od Zdi, z níž se už nikdy nevrátil, pravděpodobně zabit živými mrtvými. Čtenáři už dlouho spekulovali, že to ještě není Benjenův úplný konec a teoretizovali, že právě on by skutečnosti mohl být Studenorukým, tajemným jezdcem, jenž v knihách pomohl proti nemrtvým třeba i Samovi. V seriálu teď na poslední chvíli zachránil Brana a nakonec mu odhalil i svou tvář a vyprávěl, co se s ním za celou tu dobu dělo. Vlastně je mi G.R.R. Martina až trochu líto, že tolik z jeho pečlivě budovaných zvratů a odhalení mu nakonec propálí Benioff s Weissem v seriálu. Jenže to by musel psát a nedělat mezi knihami tolik let rozestupy, vydávat encyklopedie a uspořádávat sbírky povídek. Každopádně ale Benjenův návrat a shledání s Branem představoval silnou scénu a zapadnutí dalšího kousku skládačky do spletité mozaiky příběhů Západozemí. (Sam.Vimes) 

Dlouho očekávaný flashback

Dobře, tentokrát to bude trošičku podvod, protože to budou vlastně scény dvě. Asi všichni se ale shodneme, že Branův výlet do minulosti zkrátka patří k sobě, a my zkrátka nemůžeme za to, že nás v něm tvůrci malinko napínali. Na vysvětlení událostí u Věže radosti totiž diváci, nebo spíše lépe řečeno čtenáři, čekali sakra dlouho a tvůrci nám ho nakonec naservírovali tím nejlepším možným způsobem. Nejdříve nám totiž nabídli dle mého jeden z nejlepších soubojů seriálu s promakanou choreografií a borcem Arthurem Daynem, aby ho o pár epizod doplnili velkým emotivním “odhalením“.

Jo, co si budeme nalhávat, tento původ Jona Snowa jsme tak nějak tušili asi všichni. I přesto mě ovšem scéna Nedova slibu a následného prostřihu dítěte na dospělého krále severu naprosto dojal a přiznám se, došlo i na menší slzičky. Nejspíš se ve mně ozval ten čtenář, který se konečně dočkal dlouho očekávané chvíle a scény, kterou si přál už mnoho let. A tvůrci mi ji naservírovali v tom nejemotivnějším balením. Tento flashback zkrátka splnil svůj účel na maximum a už teď se nemůžu dočkat, kam do historie se vydá Bran v další sezóně. (Spooner)

Jon Sníh v bitevní vřavě

U bitvy bastardů napadlo snad každého, že tohle by chtěl/a vidět na plátnech kin. Nebylo to zdaleka poprvé, co Hra o trůny tento dojem vyvolala, tentokrát však byl asi nejznatelnější. Západozemský sever v této epizodě nabídl památných momentů přehršel – nejdříve tu máme smutný skon dalšího Starka, dále bojujícího obra (to je vždycky cool), výměnu vlajek nad Zimohradem nebo Sansu krmící psy. Pro mě ale do popředí vystupuje samotný Jon. Tasení meče a odhodlání jít klidně sám proti celé boltonské armádě, tedy kdyby ho na poslední chvíli nezachránila Davosem vyslaná jízda. Ano, přiznejme si, že to nebylo příliš chytré, ale vzhledem k situaci pochopitelné a velice působivé. A hlavně – scéna na jeden záběr, kdy se Jon prosekává bitevní vřavou. Krev, špína, chaos, padají koně, deště šípů, jež mohou skolit i sebelepšího šermíře… Jednozáběrové scény jsou poslední dobou velice módní a asi nám teď už nespadla čelist tak hluboko, jako u první řady True Detective. V rámci Hry o trůny jsme ale (nemýlím-li se) něco podobného viděli poprvé a byla to nadmíru efektní podívaná. (Sam.Vimes)

 

The Mad Queen

Asi jsem zešílel. Nejdřív se vám rozepíšu, jak se mi nelíbilo zavraždění Jona Snowa kvůli tomu, že bylo příliš předvídatelné a potom si za svůj druhý nejoblíbenější moment šesté řady Hry o trůny vyberu intro k poslednímu dílu. Naštěstí pro to existují dobré důvody a něco mi říká, že v tomhle rozhodně nebudu jediný. Na zpracování totiž záleží, guys! Ale popořadě. Všechno začíná hudbou.

Spotify, GoT soundtrack 6. série, skladba Light of the Seven, spustit. To bylo tak. Žila jednou jedna bývalá královna, která si začala zahrávat s náboženskými fanatiky, za účelem likvidace jejích nepřátel. Situace se jí však brzy vymkla kontrole a fanatici se obrátili proti ní. Rázem přišla téměř o všechno a její syn, nově korunovaný král s tím nedokázal nic udělat. Jediný způsob, jak získat zpět alespoň malou část její svobody, bylo uznat svou porážku. Bývalá královna musela nejprve padnout na kolena, než se mohla znova postavit. Bolelo to, nakonec to ale dokázala a s vidinou brutální a nelítostné pomsty začala rýsovat své další plány. Mezitím, moc fanatiků rostla. Brzy se na jejich stranu přidali nejen její bývalí nepřátelé, ale nově také i její vlastní syn. A hrozba dalšího pádu na kolena se stala opět velmi reálnou. Něco takového by už však královnu navždy zlomilo. To si nemohla dovolit. Oni si to nemohli dovolit. Všichni, kteří stáli proti ní. A tak přišla s finálním řešením. Takovým, které se dalo čekat a zároveň takovým, kterému se nedalo zabránit. Všichni budou hořet! A co se jejího zrádného syna týkalo? Věštba pravila jasně. Nyní už je královna opět volná a v cestě k moci ji nic nebrání. Ultimátní cíl? Absolutní vláda. A proti ní už jen hrstka nepřátel. Vyhraje, nebo nakonec trůn urve někdo jiný? A není to jedno?

Abych se vysvětlil. Úvod desáté epizody pro mě byl vyvrcholením jedné z nejvydařenějších zápletek, kterou scenáristé GoT dlouhé časy chystali a která v reálu vůbec nebyla tak béčková, jak jsem jí sám nešikovně popsal. Pečlivě se budovala půda pro všechny vedlejší postavy i hlavní aktéry, jen aby to pak v šesté sérii konečně začalo pomalu kulminovat. A zatímco drtivá většina těch povídaček v porovnání se zbytkem ostatních linek nebyla zas až tak úžasná, ten samotný konec byl. Od způsobu pomalého vyprávění, přes rostoucí napětí, až k malým, nepatrným náznakům, že se blíží něco skutečně zlého. Něco velkého, ale zlého. Těžko říct, jestli jsem v televizi letos zažil něco více uspokojivého, jak těch úvodních deset minut desáté epizody. Spíš ne. Z hlediska filmařiny šlo o fenomenální práci s atmosférou. Skutečný režijní masterpiece. Sapochnik na hrad. Z hlediska příběhu o zásadní posun dopředu. Cersei is the bitch. Z hlediska hudby pak jen těžko nacházím slova, protože ona titulní skladba beztak mluví za vše. Djawadi je bůh. A za mě jen uznale kývu hlavou, protože něco takhle perfektně sladěného jsem zažil snad jen párkrát za život a jen tak už na to nezapomenu. Vskutku epické. (do_Od)