Bilancování v jednotlivých kategoriích už máme za sebou, takže na závěr si uplynulý rok shrneme ještě jednou celkově a každý redaktor za sebe. A vy se nezapomeňte v diskuzi podělit i o své vlastní dojmy :-)

Jak to vidí Spooner

Na první pohled se může zdát, že seriálový rok 2018 nebyl tak silný a výrazný, jako léta předchozí. Velké seriálové události typu Hry o trůny nebo Stranger Things si vybraly pauzu a nový vyložený megahit se neurodil. Jenže to neznamená, že by se loni nevyklubala řada opravdu luxusních kousků. Naopak, kvalitních seriálů už vychází tolik, že divák je už přeci jen malinko přehlcen a kvůli malému množství času často stíhá vyzobávat jen ty největší pecky. K těm v předešlém roce bez debat patřil hororový nářez The Haunting of Hill House servírující neskutečného rodinné psycho, britský Bodyguard nabízející špičkovou nálož extrémně napínavého thrilleru a nesmíme zapomenout ani na třetího Daredevila, jenž se (i když nedobrovolně) rozloučil takřka na vrcholu. Jenže o výjimečnosti těchto kousků jste si mohli přečíst už v našich topkách, a já bych chtěl proto zmínit ještě seriály, které za těmi největšími tolik nezaostávaly, ale ve výročních topkách se na ně kvůli nabité konkurenci zkrátka nedostalo.

To platí zejména o Counterpart, parádním mixu sci-fi a špionážního kousku staré školy, v níž vyniká nejen excelentní scénář s vypiplanými postavami, ale zejména J. K. Simmons, jenž ve své dvojroli absolutně válí. A když už jsme u těch hereckých koncertů, nesmíme zapomenout ani na Patricka Melrose, v němž se Benedict Cumberbatch zase totálně pustil ze řetězu. A jehož tvůrci nám naservírovali minisérii, jež dokáže být v každém díle totálně jiná. Máme tu pak taky další režijní parádičku Caryho Fukunagy, Maniaca, která sice nesbírá žádná ocenění, díky své jinakosti a celkovému experimentu si ovšem zaslouží vaší plnou pozornost. 

Cobra Kai pak pro změnu dokázal, že i sequel přes 30 (!!) let starého Karate Kida může být sympaticky napsaným kouskem s nostalgickou atmosférou a chytře pojatými charaktery. Na konec zmíním ještě nenápadnou minisérii Útěk z vězení v Dannemoře, kterou jsem bohužel začal nakoukávat až v uplynulých dnech, a jež ukazuje zejména precizní režijní řemeslo Bena Stillera a herecký koncert Patricie Arquette. Ale o tom si řekneme více v blížící se recenzi. Rok 2018 toho zkrátka nabídl sakra hodně a přehlédnout neprávem nečekanou pecku bylo docela lehké. Snad bude startující ročník minimálně stejně plodný.

Jak to vidí Sam.Vimes

Už tradičně mi na televizním poli dělaly radost zejména produkce kabelovek se svými většími rozpočty, filmovějším řemeslem a větší tvůrčí svobodou. Druhý Westworld byl možná o něco slabší než první řada, i tak jsem ale byl s novou náloží promakaného mixu westernu a sci-fi spokojený. Dále mě potěšil Sutterův motorkářský návrat s Mayans M.C. nebo černohumorný Barry s Billem Haderem a hořkou tragikomedii Kidding od týmu Michel Gondry / Jim Carrey osobně považuji rovnou za nejlepší novinku roku.

Nebývale vydařená sezóna to byla i na minisérie, ať už šlo o další adaptaci Gillian Flynn v podobě Ostrých předmětů s Amy Adams, nečekanou britskou kvalitku Bodyguard, experimentální psychologickou sondu Maniac nebo one-man show Benedicta Cumberbatche Patrick Melrose.

Výrazně problematičtější to letos bylo u Netflixu. Ten sice nabídnul solidní cyberpunkovou sci-fi Altered Carbon nebo vynikající třetí řadu komiksového Daredevila. A u druhých sezón Iron Fista i Luka Cage mírně poopravil dojmy z jejich prvních řad. Jenže druhá Jessica Jones představovala jejich zatím nejhorší komiksovku a potom fanoušky dorazili, když svůj marvelovský katalog pro jistotu celý zařízli. A poslední House of Cards byl ve výsledku horším zakončením než, kdyby raději zůstalo jen u pěti řad. Celkově to ale rozhodně špatný rok nebyl, když člověk věděl kde hledat.

Jak to vidí Diego.Dorlan

Rok 2018 se s námi rozloučil a ve mně zanechal více méně rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsme rozhodně netrpěli na kvalitní kousky. Mezi novinkami mě letos uchvátily zejména Ostré předměty a Bodyguard. Pokud by vše v televizi oplývalo stejnými kvalitami jako zde, tak by mě asi nikdo nedostal od obrazovky. Nebyly to ovšem jediné kvalitní seriály, slušnou snůšku přinesla také animovaná tvorba v podobě seriálu Final Space, který by rozhodně měl být více populární, než aktuálně je. Zároveň mě také trochu mrzelo, jak dopadlo Disenchantment . Neřekl bych že se jedná vyloženě o špatný seriál a fanoušci Matta Groeninga se rozhodně mohli do jisté míry pobavit, ale rozhodně to nedosahovalo úrovně, na kterou jsme si u něho v minulosti zvykli.

Největší zklamání pro mě bylo rozsáhlé rušení seriálů ze strany Netflixu, a jelikož se Luke Cage i Iron Fist zlepšili ve svých druhých řadách, to bylo snad ještě horší. Daredevil se ovšem rozloučil na opravdu vysoké notě. Podobným zklamáním, bylo zrušení výborného Brooklyn Nine-Nine, ale situace se naštěstí vyřešila a seriál pokračuje šestou řadou. Jack Ryan nás bavil na podzim a i přestože se určité nedostatky mohly najít, tak se rozhodně jednalo o zajímavou podívanou. Druhá série American Vandal také rozhodně nebyla k zahození. Zajímavým kouskem byl také Origin, ten sice rozhodně byl dokonalý a nedostatků se zde dalo najít mnohem více, ale i tak se jednalo o slušný seriálový kousek. Od Sabriny jsem ani moc nevěděl co čekat, takže ta přistála někde na pomezí.

Letos jsme ovšem vcelku pocítili absenci populárních seriálů jako Hra o trůny či Stranger Things, které se v minulosti staly zaručenou seriálovou událostí roku. Možná díky menšímu počtu opravdu výrazných kousků si tak rok 2018, i přes svá pozitiva, bude většina diváků pamatovat spíše ve stínu těch negativ.

Jak to vidí krauset

Poslední dobou se televizní tvorba vyznačuje tím, že komedie či dramedie převyšují dramata. Hra o trůny je už tři sezóny za vrcholem, Breaking Bad a Mad Men jsou již také pár let pryč, a tak se o pozornost seriálových fanoušků uchází čím dál víc seriálů, které jsou sice nadprůměrné, ale jen těžko je někdo nazve svátkem. Kritici se vesměs shodují, že nejlepším seriálem loňského roku byli The Americans (Takoví normální Američané), v nichž jsem pozadu. Ale podle toho, co jsem viděl, tomu nemám důvod nevěřit. Na českém HBO se na konci roku 2017 (v Americe na Netflixu pak loni) objevil německý seriál se sto procenty pozitivních recenzí, detektivní drama z meziválečné Výmarské republiky, Babylon Berlin, který je pro mě svou intenzitou vítězem poslední dvouletky. Z loňských dramat by vás neměly minout Ostré předměty, The Terror a The Deuce s Maggie Gyllenhaal hrající svou životní roli životním způsobem.  

Na prahu dramatu a komedie se tísní čím dál víc titulů. Komedie (a různé její odrůdy) je ve formě. I seriály, které nejsou přímo dramedie, ale spíš dramata s velkým množstvím humoru, často fungují líp právě v té komediální poloze (The Deuce, A Very English Scandal), případně tam funguje oboje (úžasné Kidding), nebo v té komediální šlapou natolik, že se jejich drama složka ignoruje (The Marvelous Mrs. Maisel). Nadchlo mě Who Is America?, kde sice humor nevyjde vždy, z povahy věci to ani není možné, jelikož jde o nesecvičené scény „na tajňačku“, ale zároveň je to projekt naléhavější než cokoliv, co Cohen udělal předtím. Nesouhlasím s tím, že by se opakoval. Typy reakcí i samotní „účinkující“ jsou úplně jiní než v Boratovi – a vidět politiky tak, jak je ukazuje Cohen (i když si můžu namlouvat, že si o nich nedělám iluze), prostě je šokující. Střelné zbraně dětem či zabíjení protestujících liberálů ovladačem na dálku jsou z nejdivnějších, nejpohoršlivějších věcí, co jsem viděl, a nevyženu je. Už jen z logistického hlediska, koho dokázal Cohen nalákat před kameru, si seriál zaslouží obdiv. Tohle z jeho strany není vyčpělá samozřejmost. 

Objevil se taky nový trend. Vedle pilotů skoro celovečerní délky se začíná rozvíjet a vážnět půlhodinový formát (Sweetbitter, Atlanta, Kidding, Homecoming, Vida). LGBTQA komunita dostala mnoho kvalitních postav v seriálech American Crime Story: Versace, Pose či Vida. A dětští herci se vytáhli v Kidding (Cole Allen, Juliet Morris) a zejména v Geniální přítelkyni (Elisa del Genio, Ludovica Nasti, Gaia Girace).

Kromě osmé epizody (Kiksuya) jsem si neužil druhý Westworld, slátaný a pseudointelektuální. A čtvrtá epizoda Altered Carbon (Force of Evil) musí být jedna z nejpřeceňovanějších posledních let. Extrémně gore mučení trvající skoro celou hodinu a uskutečňující se způsobem, který nezanechá následky, na postavě, o níž se netřeba bát, bylo jen cvičení v umělém napětí. Hra o trůny dala ve scénách s Theonem návod, jak se dělá mučící scéna dobře. Prováže se humorem, změní náš pohled na postavu a změní i postavu samotnou.

Králem sezony pro mě zůstává The Good Place. Podobá se žraloku, skoro jako kdyby muselo zemřít, jen co se zastaví. The Good Place neposečká na místě, pořád něco vymýšlí, pořád něco objevuje. Nechcete to propásnout. 

Jak to vidí TedGeorge

Přiznám se, že na seriály mám poslední roky čím dál méně času. Bývávaly doby (ehm, vejška), kdy jsem jich sjížděl desítky. Dnes je každopádně strašně lehké dostat doporučení od spřízněných duší a sledovat jenom ty největší laskominy. Exkrementům roztaženým na 12 dílů se naštěstí mohu vyhýbat a tímto zdravým redakční kolegy, kteří na ně koukat musejí a jsou tak trochu hrdinové. Ale zpátky k těm zákuskům. Jedním z největších pro mě bylo islanské noir drama Stella Blomkvist, které ukazuje v plné nahotě skandální praktiky nejvyšších politiků obřího ostrova a Heidu Reed. Tu možná znáte ze seriálu Poldark (po druhé sezóně jsem přestal koukat) a já vám garantuju, že na ni po sledování trochu zvláštní Stelly Blomkvist jen tak nezapomenete.

Co tam máme dál? Tak samozřejmě poslední sérii Mostu. Ta se znovu povedla a nabídla to nejlepší možné rozloučení s nezapomenutelnou Sagou Noren. Po ní mimochodem jeden redakční kolega pojmenoval svoji fenku a já mu za ten nápad tleskám. No a konečně Yellowstone. Ten mi udělal radost hlavně skvělým castingem v čele s drsným Kevinem Costnerem a ďábelskou Kelly Reilly. Nemluvě o scénáři z perla Taylora Sheridana, jenž až na závěrečné zaškobrtnutí patří k tomu nejlepšímu, co se na seriálovém poli za poslední roky urodilo. A ta výprava, ach! Na další sérii se velmi těším a pořád nemohu uvěřit, že z toho nikdy jiný v redakci TVZone neskákal do vzduchu. To je všechno? Samozřejmě že ne, ale o lahůdkách jako The Haunting of Hill House, Maniacovi a dalších už se rozepsali kolegové. Teď mě omluvte, jdu si pustit pilotní díl parádně vypadajícího Sex Education.