To, zda si pozdní sběr sérií Hry o trůny užíváte stejně jako Cersei pozdní sběr vína, závisí na tom, jestli máte Trůny víc za spektákl, nebo za komplexní politickou báchorku o vztahu morálky a moci. Hra o trůny rozhodně bývala morálně komplikovanější a s větším smyslem pro ironii. Vezměte Daenerys. Hrdinka, prodaná cizincům, aby dostal její bratr vojsko, sama přesvědčí manžela, aby dobyli Západozemí, a tak Drogo zintenzivní plenění vesnic a prodávání žen do otroctví. Pokud chce Daenerys svůj trůn, jiné ženy čeká podobný, ale horší osud než ji. Její ambice znamená, že jiné ženy budou prodávány jako předtím ona. Tenhle smysl pro ironii prostupující první série už se objevuje sporadicky. Čím se tedy druhá polovina Hry o trůny liší od první? Čím se vyznačuje vyprávění Benioffa a Weisse, když už nemají oporu Martinovy předlohy? Kvůli čemu byla Hra o trůny nejvíc kritizována a jaké kontroverze v průběhu osmi let budila u diváků a kritiků? Jaké rysy ji zdobí, nebo přestaly zdobit? A co dělá Hra o trůny pořád výborně? S tím se vypořádává následující text. 

• 1
• 2
• 3
• 4

Vedení války

Zapomeňme na chvíli na to, že v dlouhé tradici filmových bitev je skoro každá vyřešena náhlým příjezdem kavalerie. Všichni prostě čekají na úsvit pátého dne. Ale i když se můžete ptát, jak vojsko Údolí přešlo přes Kailinskou držbu, aniž by to Ramsay věděl, a překvapilo Boltony v bitvě bastardů, i když se můžete ptát, proč jsou zvědi v tomto světě neexistujícím povoláním, nemůžete upřít bitvám jednu úžasnou kvalitu. A tou je znepokojivost. Projevuje se u nich totiž přesný opak toho, co jsem kritizoval na smrti Ramsayho. Úděs z násilného umírání. Právě v péči o to, aby násilí neukojovalo, je Hra o trůny mimořádná. 

Z bitev mezi lidmi se nikdy nestává fotbalový zápas, kde fandíte tomu svému týmu. V Blackwater možná chcete, aby Lannisteři prohráli, ale bojíte se o Tyriona. Radujete se, že mu vyšla lest, ale děsíte se pohledu na Stannisovy vojáky škvařící se v zeleném plamenu divokého ohně. A ačkoliv dělá dračí dech bitvu v epizodě Spoils of War dechberoucí, míjí pointu ti, kdo nad vznešeným zvířetem rozsévající smrt mezi lannisterskými prapory jásají. Autoři nám napovídají, co máme cítit, když se na kopci objeví Tyrion a slyší posměch Dothraků na účet bojového umění zmatených sil své rodiny a vidí nešťastná ohořelá těla škrábající se k vodě. Je to nejlepší scéna sedmé série, která dostála té morální nejasnosti, jež Hru o trůny od počátku zdobila. V těchto scénách tkví skutečná velikost bitevních scén Hry o trůny, ne na efektech nebo měřítku, byť ty nemají v televizi konkurenci. 

 

 

 

Cestování a pocit nebezpečí 

Je to skutečně nevšední bát se o postavy tak, jako jsem se o ně bál v prvních pěti sériích. A nejen v bitevních nebo akčních scénách. Bylo to lezavé a všudypřítomné. Vzpomínám si, když šli Arya, Horký koláč a Gendry lesem ve třetí sérii a narazili na skupinku lapků, z nichž se vyklubalo Bratrstvo bez praporců. Byl jsem regulérně vyděšený. Když jste se ve středověku někam vydali, byla velká šance, že tam nedojdete, nebo že vás alespoň potká něco nepříjemného. Tenhle pocit se Hře o trůny dařilo dlouho naplňovat. A bylo to nepříjemně realistické. Až do chvíle, kdy se začaly postavy objevovat na různých vzdálených místech v rámci jedné epizody. Chápu, že je potřeba děj zhušťovat a že když cestují armády, není to tak nebezpečné, jako když putují jednotlivci. Přesto by bylo hezké strávit víc času na cestách, protože různé páry (Arya & Ohař, Brienne & Jaime), které spolu cestovaly proti své vůli, nabídly jedny z nejlepších dialogů v seriálu, k čemuž se ještě vrátíme. 

A těch záchran na poslední chvíli je najednou trochu moc. Jaime spadne do řeky v brnění – neutopí se, Jon vyplave zpod kry, Benjen přicválá, když začne jít do tuhého, Thorose pokouše medvěd, ale jde dál (ok, uznávám, ne zas tak daleko). Není to tak, že by přestaly umírat postavy. Konec konců umírají i postavy, které jsou u Martina naživu – ale jen proto, aby uvolnily místo méně zajímavým padouchům – tak Doran Martell, bratr Oberyna a po jeho incidentu s hlavovým odšťavňovačem zvaným Hora jediný zajímavý představitel Dorne, je zabit Písečnými hady. Roose Bolton, temný stratég s medovým hlasem, je zabit Ramsayem, který je v té chvíli už skoro komiksovým superpadouchem. Úmrtí už nemají takovou váhu a všudypřítomný pocit nebezpečí se vytratil. 

 

 

 

  

• 1
• 2
• 3
• 4