První série svým množstvím nahých scén inspirovala slovo „sexposition“, tedy dějovou či historickou expozici při sexuální aktivitě. Je pravda, že scén, kdy se mluví o historii Sedmi království, a přitom někdo souloží nebo se promenáduje nahý, je na začátku seriálu přehršel. Ale nahých scén průběžně ubývá a tvůrci zareagovali i na stížnosti, že je poměr nahých žen a mužů absurdně nevyvážený. A tak už známe pozadí Jaimeho i Jona i Daaria. Benioff s Weissem dokonce vtipně zareagovali na volání po frontální mužské nahotě – a i když nám v minulé sérii neukázali mezinožní krajinu Šedého červa, čímž zklamali všechny studenty anatomie eunuchů –, dali do šesté série detail penisu v divadelní šatně vyplňující celý záběr. 

 

 

Představení, které té frontální scéně v šatně předcházelo, je jednou z nejlepších věcí na Hře o trůny. Když je v Braavosu Arya svědkem hry na motivy palácových převratů v Králově přístavišti, vidí verzi událostí, v nichž je Joffrey obětí, a znovu prožije stětí svého otce. Historie se tu opravdu opakuje jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Tohle zaměření na nespolehlivé vypravěče, na překrucování událostí podle úhlu pohledu, na ukázání, jak se tvoří veřejné mínění a jak moc se liší od skutečnosti, je neskutečně dobré. Podobné divadlo na divadle bylo realizováno už na svatbě Joffreyho, když trpasličí herci, najatí k zostuzení Tyriona, předvádí válku pěti králů k všeobecnému zděšení hostů, kteří měli na mrtvé krále v minulosti intimní vazby. Tahle občasná převypravování věcí minulých jsou naprostými klenoty.

 

 

Když Tyrion definuje v rozhovoru s Missandei dějiny, říká, že je to v podstatě sled konverzací v elegantních komnatách. A právě v konverzaci je největší síla Hry o trůny. Dvě postavy, co si povídají, jsou fundamentem celého seriálu a schopnost spárovat protichůdné charaktery je mistrovská. Někdy dokonce překonává Martinovu předlohu, jako když Arya slouží Tywinovi místo Boltonovi nebo Robert Baratheon rozmlouvá se svou manželkou Cersei o jejich manželství v páté epizodě první série. Cestování, bez kterého už se, jak děj zrychluje, naneštěstí musíme obejít, nám dalo geniální pár Jaimeho a Brienne i Aryu s Ohařem, kteří na pouti po Říčních krajinách a údolí Arryn vidí totální válečnou destrukci.  

 

Kořením konverzací je humor a Hra o trůny ho umí jako máloco. Top dramata jsou potenciálně vtipnější než sitcomy, protože jejich humor je méně předvídatelný a kontrastuje s vážností. Mad Men byli neuvěřitelně vtipný seriál, a stejně tak je i Hra o trůny. Nejen prostřednictvím vtipálků jako Tyrion a Bronn, ale i načasováním a situačním humorem. Cersei posmívající se chycené septě, že „dokonce i zpověď je příjemná za správných okolností“. Nebo když poté, co Tommen skočí z okna, zůstane kamera zaměřená na balkon a zazní hlas Waldera Freye „Na rod Lannisterů!“ ještě předtím, než se v příští scéně přesuneme na jeho hrad Dvojčata. Qyburnova poznámka, že Tommena už teď nelze pohřbít v Septu, je také geniálním předvedením černého humoru.  Stejně tak Davos představující svého krále jako „Jon Snow....Je to král Severu“ poté, co Missandei minutu jmenovala všechny možné Daenerysiny tituly. Čestnou zmínku zaslouží i Ohař, který mě v jinak hloupé epizodě za Zdí rozveselil, když problém zavazadlového prostoru při cestování na drakovi vyřešil nabodnutím uneseného nemrtvého na jeden z Drogonových ostnů. Je toho ale mnohem víc a Hra o trůny se může směle považovat nejen za jeden z nejnapínavějších počinů v televizní historii, ale také za jeden z nejvtipnějších.  

 

 

 

Článek zakončím bodem, který může ukončit život tak, jak jsme ho znali, v Západozemí i na Zemi. Mezi přívalem nemrtvých spojených s ochlazením podnebí a problémem klimatických změn na Zemi je evidentní souvislost. A Tyrion hrozbu Nočního krále a Bílých chodců zhodnocuje podobnými slovy jako se v našem světě mluví o řešení globálního oteplování. „Lidský mozek není stavěný na řešení takhle složitých problémů.“ Mě osobně vždycky víc zajímalo politické intrikaření v Králově přístavišti než boj s nemrtvými za Zdí – a jakmile začalo být po epizodě Hardhome obtížné se divácky úplně angažovat v drobných rozmíškách, byl jsem trochu zmatený. Zkrátka do té doby důležité zápletky byly zcela zastíněny takovýmto problémem. Nicméně nebýt Bílých chodců, Píseň ledu a ohně by mohla trvat do nekonečna a kolo by se valilo dál. Tenhle konflikt může nabídnout opravdový závěr, který není jen dočasným koncem jedné pletichy před počátkem druhé.