Žádný seriál se nevyhne historickým nepřesnostem, ale v tomto případě nejsou nijak velké.  Byla zveličena míra následků. Pokud by se roztavená masa radioaktivního materiálu propalující se „podlahou“ elektrárny dostala do vodních nádrží pod elektrárnou, nedošlo by k tak obrovské explozi a následné neobyvatelnosti Evropy na dalších sto let, jak je naznačováno v seriálu. 

Druhá menší nepřesnost se týká postavy, již ztvárnila herečka Emily Watson, což nám bylo ostatně chytře vysvětleno už v závěrečných titulcích. Nemohla by všechnu práci zvládnout sama. Na problému pracovaly týmy vědců, ale chápu, že pro účely hraného seriálu nebylo nutné ukazovat další desítky lidí. V této souvislosti bych rád zmínil i herce Stellana Skarsgarda, který skvěle hraje Borise Ščerbinu, člena Rady ministrů SSSR. Ščerbina si zvládnutím černobylské havárie pravděpodobně udělal jméno, neboť byl o dva roky později vyslán řešit jinou katastrofu, následky zemětřesení v Arménii.

Scéna s hasičem, jenž ze země zvedá ozářený grafit, by se takto nemohla odehrát, neboť krvácející ruce jako důsledek radiační popáleniny by se projevily až v řádu několika desítek hodin nebo dnů. Vrtulník se opravdu zřítil, ne však tak, jak je to ukázáno v seriálu, tedy při likvidaci požáru, ale až o půl roku později při stavbě sarkofágu. Tehdy startoval proti slunci a neviděl jeřáb, přesněji jeho lano, do něhož narazil. V seriálu vidíme, jak jsou nákladní automobily a další technika po skončené akci omývány. Sovětská vláda počítala s tím, že tu techniku očistí a bude ji používat dál, zjistilo se ovšem, že by to bylo tak ekonomicky nákladné, že bylo účelnější, odložit ji navždy.

Na budování sarkofágu a ostatních dekontaminačních prací v průběhu prvního roku po havárii pracovalo asi 200 tisíc likvidátorů, z nichž 10 % dostalo dávku až 250 mSv (miliSievert), někteří až 1000 mSv. Např. astronauti na Mezinárodní kosmické stanici dostanou v průběhu jejich pobytu (cca půl roku) sto až několik stovek mSv (záleží, jak dlouho tam jsou, jaká je aktivita Slunce atd.). Běžný člověk dostane cca 1 mSv za rok. V České republice dostaneme cca 2,5 mSv za rok, z důvodu většího množství uranu pod našima nohama. Dále např. při rentgenovém vyšetření plic obdržíme dávku 0,04 – 0,4 mSv, sedmihodinový let letadlem dá 0,05 mSv. Nemoc z ozáření nastává při hodnotách 1-2 Sv, polovina zasažených umírá při dávkách 4-5 Sv. Všichni zasažení umírají při 6 Sv. Všechny tyto 3 případy nastaly u záchranářů a hasičů zasahujících bezprostředně na místě havárie.

Nepoškozené černobylské bloky (1, 2 a 3) fungovaly ještě řadu let po havárii. Rozestavěné bloky 5 a 6 se už nedostavěly. Ukrajina si nemohla dovolit je bez náhrady vypnout. Pracovníci elektrárny, kteří bydleli v evakuované Pripjati, se přestěhovali do nově vybudovaného města Slavutyč na okraji té třicetikilometrové zakázané zóny. Poslední fungující blok byl odstaven v roce 2000. Ještě dnes v Rusku několik RBMK reaktorů funguje, ale jsou postupně odstavovány (poslední bude odstaven kolem roku 2050). Samozřejmě byly upraveny, aby nedošlo k další takové katastrofě. Koncové části regulačních tyčí byly změněny, byla vyřešena nestabilita reaktoru při nízkých výkonech, personál je řádně proškolován apod. 

Po vybudování nového krytu nad zničeným čtvrtým blokem je možno přistoupit k revitalizaci okolí elektrárny, hlavně 30kilometrové nejbližší zóny. V této zóně se překvapivě dobře daří všem divokým zvířatům. Není to díky radioaktivitě, ovšem díky tomu, že z této oblasti zmizel člověk. Objevuje se tam např. kůň Převalského a další zvířata jako zubři, losi, jeleni či vlci. V této zóně proto bude vyhlášen národní park, největší v Evropě. Na určitou část území by se mělo vrátit zemědělství (hlavně technické plodiny a lesnictví). Uvažuje se také o vybudování průmyslové zóny v blízkosti elektrárny za účelem postavení suchého meziskladu vyhořelého paliva. Plánuje se také vybudování památníku této jaderné katastrofy. Už dnes se tam nachází památník hasičů.