Stručné shrnutí, jakým seriálům jsme v poslední době v redakci věnovali čas, ať už šlo o žhavé novinky, dohánění významných restů nebo desáté opáčko oblíbeného sitcomu. Zmíněné tituly vám mohou sloužit jako malá předzvěst toho, jaké recenze si brzy budete moci přečíst, nebo prostě jako inspirace. V diskuzi dejte vědět, na co v poslední době koukáte vy.

Na co kouká Spooner

Jako vždy, i tentokrát patří přelom roku v mém případě dokoukávání restů, na něž v průběhu loňska nějak nebyl čas a které výrazně zasáhnou do našich výročních žebříčků. Což bude v mém případě platit zejména v případě druhé řady Bojovníka, která je neprávem přehlíženou seriálovou lahůdkou. Válka čínských gangů v San Franciscu 19. století ovšem není jen správně brutální chlapáckou zábavou a poctou asijským bojovkám, ale po scenáristické stránce až nečekaně propracovanou a komplexní podívanou, z níž v některých pasážích vážně padá čelist až k zemi. Šťavnaté akční scény jsou tu jen třešničkou na řádně krvavém dortu, o němž se více rozepíšu v blížící se recenzi. 

Dále jsem jako poslední opozdilec z redakce konečně zkouknul jeden z největších seriálových fenoménu loňského roku, Dámský gambit. A zjistil jsem, že mě šachy vlastně vůbec nezajímají, nebaví a kvůli tomu mě kouzlo tohoto hitu totálně minulo. Ale Anya Taylor-Joy je tu nádherná a fenomenální, to zase jo. A nyní dávám šanci dramatu Jsme, jací jsme, v němž zmatení teenageři hledají svou (nejen) sexuální identitu. Režisér oceňovaného Dej mi své jméno Luca Guadagnino tu zase potvrzuje svou jedinečnost, i když jeho styl mi tentokrát v jistých aspektech nesedí tolik, jak bych si přál. Ale samozřejmě se snažím držet krok i s aktuální nabídkou Netflixu. Třetí řada Cobra Kai mi tedy udělala zase radost a v Dějinách nadávání s Nicolasem Cagem utrženým z řetězu jsem se dozvěděl pár hezkých zajímavostí o původu sprostých slov, o nichž teď můžu dělat chytrého před kamarády v hospodě. Teda až se jednou otevřou.

Na co kouká Sam.Vimes

Na konci roku jsem dojel druhou řadu Mandaloriana, s níž jsem byl spokojen a místy až nadšen. Jinak jsem poslední dobou stejně jako kolegové doháněl několik kousků, k nimž jsem se dříve nedostal, a dokonce se zčásti jedná o stejné tituly. U Dámského gambitu bych měl pár menších výtek ke scenáristické práci s konfliktem a překážkami, takže na absolutní hodnocení to nevidím. Stále se však jedná o nádherně nasnímané drama s vynikající Anyou Taylor-Joy.

U druhé řady Bojovníka vlastně můžu jen podepsat to, co Spooner píše výše. Luxusní akční scény tady nejsou rámovány jen scenáristickou záminkou pro bitky, ale poctivým mafiánským dramatem. Dokoukával jsem i poslední řadu Supernatural. Ač se seriál už nikdy nevrátil kvalitativní úroveň, jíž dosahoval cca v druhé až páté řadě, nikdy neupadl pod průměr. A v samotném finále jsem z loučení s bratry Winchesterovými po tolika letech byl regulérně naměkko. Novoroční speciál Doctora Who mě nenadchnul ani neurazil a vůbec by mi nevadila další větší obměna tvůrčího týmu. V posledních dnech jsem pak trpěl u prvních dvou dílů The Watch, kde se znásilňuje Zeměplocha Terryho Pratchetta.

Na co kouká Diego.Dorlan

Před Vánoci příliš času nebylo, a tak jsem toto období věnoval zejména dohánění restů. Schoval jsem si na toto období druhou půlku Mandaloriana, která mi tak jako celek udělala mnohem větší radost než první půlka série. Začal jsem nakoukávat poslední dvě série Archera, který pro mě dříve býval jedním z velmi oblíbených seriálů. Občasné hluché místo v programu jsem pak vyplnil ojedinělými díly Community, což je téměř vždy trefa do černého. Poslední věcí, která stojí za zmínku, byl pokus o zhlédnutí Never Have I Ever, které mě tedy ve svém úvodu vůbec neoslovilo, a zvažuji, jestli má vůbec cenu pokračovat dále.

Na co kouká krauset

Už jsem díky karanténě zapomněl, řečeno s přítelem Sméagolem, „jak hladí vítr a jak šustí stromy“ nebo jak svítí slunce. Zato moc době vím, jak šustí listy knih a jak svítí display ve tmě. Doba vánoční ve mně vždycky vyvolává dvojí puzení, touhu po fantasy a pocit devadesátkového newyorského materialismu. To první jakž takž saturovaly druhé řady Mandaloriana a Jeho temných esencí. Esence jsou pořád strašně upovídaná, doslovná fantasy, která i přes sličné výtvarné provedení vůbec nevěří ve zprostředkovávání informací a vyprávění obrazem. Podobně jako zbytek vesmíru i Esence vyplňuje ze tří čtvrtin temná hmota, ale na seriálu je to na rozdíl od vesmíru znát. Mandalorian je pak prázdná, dobře vypadající fanfikce. 

Materialismus dodala trojice seriálů o zazobaných zmetcích. Viděl jsem v rychlém sledu obě série Succession (Boj o moc), což je nepopiratelně jedno z nejlepších současných dramat. Podobná tenze u rodinného stolu nebyla k vidění od vrcholných sérií Hry o trůny. Velmi vtahující byla i první řada Industry (Sektor) od Leny Dunham o skupince čerstvých absolventů, kteří se chtějí prosadit v londýnském finančním sektoru (recenzi čekejte brzy). A ještě jsem rozsledoval Billions, v nichž se státní zástupce Chuck Rhoades (Paul Giamatti) snaží potopit nelegálně operující hvězdu spekulativních investičních fondů. 

Do kolonky rozkoukáno patří i Breaking Bad (Perníkový táta) –  momentálně se nacházím ve druhé sérii. A Stranger Things, kde mám za sebou jen několik dílů. Až trapně rychle jsem zhltnul Elitu, guilty pleasure seriál Netflixu v lecčems připomínající Gossip Girl. A nakonec, od posledně jsem dokoukal Penny Dreadful, jejíž třetí řada patří k tomu nejpoetičtějšímu a nejdojemnějšímu, co jsem v seriálu viděl. 

A jakým seriálovým novinkám a starším restům jste se přes vánoční svátky věnovali vy?