Osobní tipy:

Spooner

Haunting of Bly Manor – Antologie Haunting of Hill House byla před lety nečekanou hororovou peckou, a tak byla očekávání od jejího nástupce zatraceně vysoká. Bly Manor pak u mnohých diváků nedokázala tuto laťku přeskočit, to z něj ale ve výsledku rozhodně nedělá špatný kousek. Tvůrci se zkrátka tentokrát rozhodli místo psychologického hororu jít cestou gotické duchařiny s prvky love story, což je změna, kterou všichni nečekali. Po rozpačitém úvodu nám však minisérie opět servíruje parádně napsaný a atmosférický kousek, který diváka zejména v závěrečné třetině emocionálně vyždíme až na kost.

Bosch – Další rok, další Boschova precizní kriminální práce. Drsný detektiv od Amazonu nejen že každoročně patří mezi žánrové vrcholy roku, ale navíc je s každou další sérií ještě lepší. A šestka, v níž se snaží titulní hrdina najít radioaktivní materiál, ale tvůrci si přitom stále drží svůj nádherně civilní styl, je toho jasným důkazem. A mě pořád mrzí, že jsem k ní přes veškeré své nadšení nestihl napsat recenzi.

Sam.Vimes

The Eddy – Damien Chazelle se opět zabývá svým srdečním tématem hudby, tentokrát zase trochu jinak než ve filmech Whiplash a La La Land, možná i trochu méně přístupně. Ve své minisérii skládá poctu francouzské nové vlně, hraje si s dlouhými záběry a s ruční kamerou nebo s přirozeným světlem. Zároveň předkládá pohled na současnou Paříž i jazz mnoha barev a příchutí. A jeho postavy působí stejně přirozeně a živě jako jejich prostředí, mimo jiné i díky tomu, že je Chazelle nechává mluvit anglicky, francouzsky nebo i jinými jazyky, prostě tak, jak by to reálně dávalo smysl, místo aby jim třeba nutil plošně angličtinu pro divákovo pohodlí.

Rick a Morty – Druhá polovina čtvrté řady se už blíží hranici snesitelné sebeuvědomělosti, ale ještě ji nepřekračuje. A tak servíruje další dávku epizod, jejichž 20minutová stopáž je neuvěřitelně narvaná komplexními a jednoduchými nápady, odkazy a gagy.

krauset

Mrs. America – Podle mě spolu s New Pope a We Are Who We Are nejlepší seriál roku 2020, který toho má mnoho co říct o současné americké politice, přestože se odehrává v letech sedmdesátých. Politické drama komponované jako souboj dvou táborů, konzervativců okolo Phyllis Shlafly a feministek sdružujících se kolem Glorie Steinem. Centrem jejich sváru je Equal Rights Amendment (ERA), schvalovaný dodatek americké ústavy oficiálně stvrzující rovnost pohlaví. Lexikon moderní Republikánské strany byl psán právě Phylis Shlafly. To ona pomohla zanést náboženský jazyk do politiky. Minisérie, byť psána z liberálních pozic, nedémonizuje konzervativní hnutí a zobrazuje politiku jako součást života a angažovanost a aktivismus jako součást politiky. Prvotřídní casting, Cate Blanchett, Sarah Paulson a Rose Byrne doplňují Uzo Aduba jako Schirley Chisholm a Tracey Ullman jako slavná autorka Feminine Mystique Betty Friedan, a břitký scénář dělají z Mrs. America jeden z nejlepších politických seriálů vůbec. 

Jsme, jací jsme – Italský režisér Luca Guadagnino si po fenomenálním Call Me By Your Name opět vybral queer tématiku. Jsme, jací jsme je zasazeno na americkou vojenskou základnu v Itálii se zaměřením na náctileté děti vojáků, pro než je základna s vlastní školou, kinem a restauracemi samostatným mikrosvětem. Povlovná, jakoby flákající se kamera a uvolněné tempo pasují k věku a době, kdy jsou sexuální orientace a gender fluidní. Smysl pro místo, pomíjivá katarze a specifická atmosféra jakéhosi bezčasí uvnitř vypůjčeného času zase prozrazují neviditelnou (ale velmi pevnou) ruku režiséra. Z ústřední dvojice Fraser (Jack Dylan Grazer) a zejména Caitlin (Jordan Kristine Seamón) nelze spustit oči. Přídomkem „jedinečný“ se plýtvá, ale v případě Jsme, jací jsme je naprosto na místě. Nikdy jsem neviděl nic podobného. Na stožáru vojenské základny právem hrdě zavlála duhová vlajka. 

Diego.Dorlan

Na pohodu – Tento velmi nenápadný seriál proletěl většině lidí hodně pod radarem, ale jedná se o jeden z lepších zážitků, který byl loni k dispozici. Komička Mae Martin zde zúročila své životní zkušenosti a prezentuje správnou dramedy o lásce, práci standup komičky a strastí odvykání na drogách. To celé je proložené zajímavými situacemi, dobrými hereckými výkony a jako celek opravdu dostojí svému jménu a je jedním z výrazných zážitků loňského roku.

The Umbrella Academy – Druhé dobrodružství rodiny Hargreevesových navázalo takřka okamžitě na první řadu, ale velmi zajímavě si zahrálo s dynamikou postav. Těm postavám, kterým chyběl prostor v první řadě, zde tvůrci přidělili více času. A to velmi pomohlo, vzhledem k rozmanitému obsazení. Celkově bych řekl, že druhá řada ještě o chlup překonává tu první. Vše, co fungovalo, i dříve funguje skvěle i zde, ať už to je skvělá akce, zábavný soundtrack nebo šílené situace, do nichž se postavy dostávají.

do_Od

Poslední představení – Jsem dítě devadesátek, takže jestli jsem si loni něco fakt užil, bylo to jednoznačně Poslední představení. Fantastický dokument ohlížející se za kariérou Michaela Jordana, jednoho z nejslavnějších sportovců všech dob, který počátkem devadesátých let přerostl z basketbalové ikony v ikonu kulturní, mě dokázal strhnout jako nic, polidštil pro mě do té doby nenáviděný sport a ještě mě stihnul několikrát nachytat nepřipraveného na tu nálož emocí, kterou do mě těmi neuvěřitelnými sportovními výsledky konstantně pral. Fakt si to dejte, zamává to s vámi, i kdybyste za život nevstřelili jediný koš.