NEJLEPŠÍ SCÉNY

5. Otis a Maeve u pumpy (Sexuální výchova)

Tvůrci si dlouho hráli s tím, kam až se dá tenze mezi dvěma klíčovými postavami napínat. Napříč seriálem vyvstalo snad tisíc momentů, kdy bylo toto romanticko-sexuální pnutí mezi Otisem a Maeve přímo hmatatelné. Kroužili kolem sebe dvě a půl série, nesnášeli se a milovali se, až je nakonec dohromady musela svést náhoda a absurdní nekompetence učitelů. Divácky vděčný moment, kdy se všechny emoce a doposud nevyřčené křivdy vylily na povrch před benzinovou pumpou, byl na samé hraně toho, kdy už bude pnutí nesnesitelné a snad i otravné. S odstupem času si ale říkám, že tvůrci to ještě na poslední chvíli zachytili tak, abychom se všichni s nějakou tou slzičkou při jejich prvním polibku pousmáli se slovy „No konečně!“. (Jokolo)

4. Razie FBI (Boj o moc)

Třetí epizoda třetí řady Boje o moc kulminuje zvratem štěstěny, když si nejdřív Kendall těsně před začátkem vysílání satirického pořadu, v němž má být hostem, přečte hanopis, který o něm zveřejnila jeho sestra Shiv. Následuje nejlepší oční herectví seriálu, v níž Kendall se z nevěřícného úsměvu proměňuje do bezduchého výrazu upínajícímu zrak k nejbližšímu místu, kde by se mohl schovat. A nyní zvrat. Do centrály Waystar Royco vtrhne FBI a výrazně tak zlepší Kendallovi náladu. Spád třetí série je podobně nelítostný jako Logan sám. (krauset)

3. Smrt Visiona (WandaVision)

Vztah Wandy a Visiona byl středobodem celého seriálu. Mohli jsme je v mnoha dílech pozorovat ve vysněných, byť fiktivních situacích. Dalo nám to mnohem hlubší vhled do vztahu, který byl ve filmech ukázán pouze letmo. Všechny tyto momenty pak přispěly tomu, že finální rozloučení Wandy a Visiona bylo extrémně emotivní záležitostí a po právu jedna z nejlepších scén minulého roku. (Diego.Dorlan)

2. Hra červená, zelená (Hra na oliheň)

Když přijde řeč na seriálový megahit Hra na oliheň, člověku se hned vybaví dvě věci – místní zaměstnanci ve výrazných rudých kombinézách a také obří panenka symbolizující první „dětskou“ hru s názvem červená, zelená. Hru, která diváky ke korejskému seriálu dokonale zaháčkovala a může do jisté míry za jeho fenomenální úspěch. Právě v této pasáží totiž vytáhnou tvůrci své hlavní trumfy a hrdinové brutálním způsobem pochopí, čemu že se to upsali. Zprvu nevinná hra se totiž rázem promění v nekompromisní, ale hlavně zatraceně krvavá jatka, u nichž divák přestane dýchat a konečně pochopí, proč se o této sérii tolik mluví. Strhující a po stránce napětí perfektně vygradovaná scéna, kterou se tvůrcům dalšími hrami už ani nepodařilo překonat. (Spooner)

1. Závěr 9. epizody (Boj o moc)

„Hrajete si s vojáčky“ a „Jak to poslouží mým zájmům?“ jsou jen dvě z geniálních replik závěru třetí řady Succession, které ústí v drtivou gradaci rodičovské šikany. „Co máte v ruce?“ ptá se vítězoslavně patriarcha. „Já nevím…kurva… lásku?“ opáčí otřesený Roman. Logan zničí každého, kdo mu zkříží cestu. Kmotrovský závěr, připomínající Kayino tiché zděšení, je gestem zakončujícím bezchybnou hodinu seriálového vyprávění.  (krauset)

Osobní tipy:

Spooner – Půlnoční mše (Půlnoční mše) – K finále hororové minisérie Mikea Flanagana mám sice své výhrady, závěr šesté epizody v kostele ovšem patří mezi to nejmrazivější a nejintenzivnější, co jsem loni ve filmech i seriálech viděl. Flanaganovo režijní mistrovství v praxi.

Sam.Vimes – RZA ve studiu (Wu-Tang: An American Saga) – Slavný rapper ve studiu dává dohromady nahrávku a v audio-vizuálně velmi vděčné a hravé sekvenci se objevují, mizí a mění muzikanti, tak jako RZA zapíná, vypíná a upravuje jednotlivé stopy.

krauset – Závěr finální epizody (Dickinson) – Emily Dickinson si ve finále navrhne praktické šaty s kapsami, bez korzetu, aby mohla při psaní dýchat (protože „inspirace je inhalace“), a bez obšití, aby mohla volně přecházet mezi sférami. Následující závěrečná montáž, při níž se Emily prochází po pokoji v otcově domě, zatímco se za okny střídají roční období, po pokoji, z něhož se nikdy neodstěhovala, je melancholickou tečkou za jedním z nejsvébytnějších seriálů posledních let.

Ojik – Rozhovor Rileyho s Erin (Půlnoční mše) – Každý z nich má o smrti a všem po ní zcela jinou představu, přesto při tomto dialogu (či spíše dvojitém monologu) divák navzdory totální obsahové polaritě cítí s oběma z nich, podobně jako se respektují a chápou i Riley s Erin. Dvě krásné myšlenky jsou nejen vrcholem Flanaganova scenáristického umu, ale díky absenci střihu i ukázkou jeho režisérské vyzrálosti a dramatického talentu Zacha Gilforda a Kate Siegel. Parafráze v závěrečném dílu zlomí srdce.