To, jestli Jackson něco zjednodušil, vůbec nesouvisí s debatou, kterou jsem vedl. Spoustu jeho rozhodnutí vedoucích k ostřejší vypointovanosti (způsob vytvoření Společenstva, Boromirova smrt, you bow to noone) naopak v rámci filmů vítám. 

Ani v nejmenším nestojím o to, aby byly moje argumenty zdůvodňující, proč není Tolkienův Pán prstenů přímočarý, užívány proti Jacksonově trilogii, jejíž uctívání je zcela adekvátní. 

Naprosto se pleteš. 

Já reaguji na toto: “ Tolkien je "dětsky pohádkový". LotR je pre mňa doteraz jeden z najväčších literárnych zážitkov (stredná škola), ale to nič nemení na fakte, že ide o priamočiaru patetickú rozprávku.”
Jestli jsou pro tebe filmy literárními zážitky, tak pak nevím. 

Celý můj příspěvěk navíc polemizuje s přímočarostí, nikoliv s pohádkovostí, což je celkem evidentní. 

V historii online diskusí věru bezprecedentní moment!  Díky

Téměř každý příběh zredukovaný na elementární zápletku bude znít prostě. Ale romány jsou více než jejich zápletky. A pro to, co ty popisuješ, by se i tak lépe hodilo označení "jednoduché" spíše než "přímočaré". Skutečnost, že po zničení Jednoho prstenu následuje šest dalších kapitol, by ti mohla napovědět, že vydávat ho za konec možná není nejpřesnější. A už vůbec to nemluví ve prospěch tvé teze o přímočarosti. 

Tolkien naopak porušil téměř všechny zásady přímočarého psaní a budování konfliktů (tak, jak je učí klasický hollywoodský scénář): po objevení, že Bilbův prsten je Jeden prsten, následuje subplot s koupí nemovitosti v Rádovsku, to není zrovna přímočará reakce na hrozící nebezpečí (na rozdíl od urgentního odchodu téže noci jako ve filmu); Tom Bombadil jako odbočka tak podivná, že ho nedokázala zařadit žádná adaptace; záměrná antiklimatičnost v některých místech (smrt Boromira mimo záběr a na začátku Dvou věží namísto Společenstva); ústřední nepřítel, Sauron, se nejen neutká s klasicky heroickým protagonistou, Aragornem, ale ani se osobně nikdy neobjeví; Frodo selže nejen v aktivní části mise (nedokáže zničit Prsten), ale i morálně (vezme si jej pro sebe), což je v příbězích pracujících s cestou hrdiny naprosto mimořádné.

Jak moc  v rozporu s přímočarých psaním Pán prstenů je, se ale ukazuje nejlépe na tom, jak množství konců Návratu krále znejistilo diváky, kteří dodnes často nechápou, proč příběh pokračuje po zničení Prstenu a korunovaci Aragorna. A to Jackson vynechal Vymetení Kraje. Nevím, co je přímočarého na rozhodnutí dosadit menšího, zlomeného padoucha na konec cesty a zamést s ním po triumfálním vítězství nad největší mocností Středozemě. 

Narativně nese Pán prstenů mnoho stop literární moderny: časté, byť nenápadné, změny úhlů pohledu a s tím spojené stylistické obměny, potažmo způsob autentického dávkování informací (Železný pas zničený mimo záběr, čímž se překvapení čtenářů prolne s překvapením Aragornovy družiny, rozdělení na knihy, díky čemuž netušíme, co se stalo s Frodem v Cirith Ungolu, zatímco nám Ústa Sauronova předkládají mithrilovou košili). 

O tematickém bohatství nemluvě. To, že nějaký příběh vypráví o boji Dobra se Zlem, z něj ještě nedělá "přímočarou pohádku". Pán prstenů je román jazykově, stylisticky, (meta)narativně i tematicky výjimečně komplexní.