Tolkienova témata a nejzásadnější změny oproti předloze

„Tento příběh není ve skutečnosti o Moci a Nadvládě: ty jsou pouze tím, co dává věci do pohybu; je o Smrti a touze po nesmrtelnosti. Což je stěží více než prohlásit, že je to příběh napsaný Člověkem.“

J. R. R. Tolkien v dopise číslo 203 

Jak jsem psal, v zásadě existuje dvojí typ změn oproti předloze: ty, které mění jednotlivost, a ty, jež mění duch předlohy. Po zhlédnutí celého seriálu je možné bezpečně tvrdit, že se byť jediná událost neodehrála tak, jak je popsaná v knihách. A co hůře, změny zcela převracejí řád fikčního světa. Nenechte se mýlit názvem, toto již není rozpoznatelný Tolkien.

Pro Tolkiena je typická morální jednoznačnost, dobré postavy jsou v zásadě pravdomluvné, hlavní roli pak hrají naděje a spasení. Kdo četl Silmarillion, ví, že profesor zdaleka nepsal jen černobílé postavy, morální kompas je však v jeho příbězích snadno rozpoznatelný. Obdivuje starodávnou odvahu a mýty, nicméně jeho hrdinové nacházejí pravý smysl života po bojišti a mimo bojiště. Tolkien neglorifikuje bitvu, ale slovy Faramira: „Nemiluji jasný meč pro jeho ostrost, ani šíp pro jeho rychlost, ani válečníka pro jeho slávu. Miluji pouze to, co brání.“ Jeho fantasy je elegantní, jeho hlavním módem je smutek z pomíjivosti, jeho tématy jsou naděje a odvaha, boj se smrtelností, přijmutí svého údělu, nemožnost zvítězit v dlouhém plynutí času. V Tolkienově psaní je přítomno cosi, co lze nazvat kosmickým smutkem. Ten je spojen s věčností. 

Příběh Druhého věku je příběhem honby za nesmrtelností a budování impérií, která nás mají přetrvat. A příběhem ceny za onu nesmrtelnost – pro elfy kajícnost za Prsteny, pro lidi z Númenoru zatracení, s výjimkou několika Věrných. Témata spojená s věkovitostí či budováním říší se ve zhuštěné časové linii zcela vytrácejí. Nebylo třeba otrocky dodržet Tolkienovu časovou osu, v níž je Jeden prsten vykován roku 1600 a Isildur (pardon, Isil) s Elendilem připlují do Středozemě roku 3320, ale měli jsme poznat minimálně dvě generace Númenorejců. Jednu, která by žila během kování Prstenů moci v prvních řadách seriálu, a druhou okolo Elendila před Pádem. Pokud si časové skoky může dovolit Rod draka, pak zde byl minimálně jeden naprostou nezbytností. 

YouTube kanál Tolkien Untagled v sérii videí vydaných ještě před premiérou Rings of Power předvedl, jak naložit s adaptací Druhého věku. Začíná prologem na Númenoru v roce 442, v němž se potkává stařec těsně před smrtí s mužem v rozpuku mládí. Až jejich rozhovor odhalí, že se jedná o dvojčata. Jsou jimi Elrond, který si zvolil osud elfů, a Elros, který svázal svůj osud s lidmi, aby se posléze stal prvním králem Númenoru. Elrond okusí hořkost i dar smrtelnosti a břímě věčnosti.

Takový začátek by dal divákům jasně pocítit, v jakém světě se příběh odehrává. Místo toho jsme v seriálu viděli bratry jen neživotně na tapisérii, a tak si Elrosova vztahu s Elrondem povšimnou jen znalci. Pokud vás zajímá celé video, zde je odkaz. 

Fantasy se občas stává terčem posměchu za to, jak moc v zápletce spoléhá na magické předměty a macguffiny. A byť se též u Tolkiena nacházejí v centru dění předměty, v Silmarillionu silmarily a v Pánu prstenů Jeden prsten, jsou pouze katalyzátorem hlubšího příběhu. V případě Jednoho prstenu je navíc topos o získání magického artefaktu ironicky převrácen, neboť Prsten je třeba zničit, ne jej nabýt. Je to vlastně anti-quest. Samotné přenášení Prstenu z Kraje do Mordoru je poměrně jednoduchá zápletka, kolem ní se však odvíjí příběh značné hloubky a komplexity. Zničení Jednoho prstenu je možná koncem zápletky, ale rozhodně ne příběhu, a neschopnost tyto dvě věci odlišit pak vede k chybnému závěru (ha!), že má Návrat krále příliš mnoho konců.  

V seriálu je naopak na artefakty, které je třeba získat a posléze s jejich pomocí něco otevřít, vyléčit či předpovědět, kladen nesmírný důraz a jsou zde využívány až mechanistickým, videoherním způsobem. Velmi patrné to je na mithrilu, kolem něhož se v páté epizodě rozvine zcela absurdní zápletka, jež mě donutila v následném recapu nad seriálem zlomit čarodějovu hůl. 

Mithril

Tragika elfů spočívá v tom, že jsou vystaveni umírání a chátrání a upadání, přestože sami na sobě z toho pociťují jen málo. V tom tkví jejich truchlivý osud. Jsou spojeni se světem a po jeho zániku – kdo ví, co s nimi bude. Nemají lidský dar smrtelnosti. Ani jistotu, jako Tolkienovi lidé, že je s nimi počítáno v božím plánu. Touha zastavit tok času a udržet svět neměnný je jejich přední ambicí a důvodem, proč se dali do kování prstenů. 

Nikde není nepochopení Amazonu viditelnější než v zápletce s mithrilem. Mithril je v knihách vzácný, extrémně odolný kov, ale není na něm jinak nic mystického. Vyskytoval se již v Prvním věku, trpaslíci jej s elfy čile obchodovali a například Eärendilova loď Vingilot byla údajně z mithrilu. 

V seriálu je původ mithrilu spjat se silmarilem. Příběh zní takto: elfí válečník a balrog zkříží zbraně na vrcholku hory, když vtom do opodál stojícího stromu, v němž se ukrývá silmaril, udeří blesk, a ze společné energie Dobra a Zla, silmarilu a blesku, vznikne železná žíla vpletená do hory neboli mithril. Již jsem psal, že by tedy měli trpaslíci kopat spíše vzhůru než do hloubky. Je to jakýsi manicheismus, či yin a yang. Elfy zachrání jen síla, která je zároveň Dobrem i Zlem, budou tedy doslova potřebovat vystavovit se temné moci a korupci balroga, aby zažehnali jakousi nespecifikovanou nemoc šířící se jejich říšemi. 

Jednak je to netolkienovské svým dualismem Dobra a Zla a nutností jejich spojení (Tolkien tento druh morálního relativismu nenáviděl), jednak svou extrémní kostrbatostí. Tvůrci si zřejmě myslí, že stačí zmínit tolkienovské ingredience jako strom, silmaril, elf, balrog, Světlo a Temnota – a vypadne tolkienovský obraz. Ale to se zle mýlí! Tolkienovy mýty jsou velmi elegantní. Jen považte. Víte, odkud se vzalo světlo ve Frodově lahvičce, kterou mu věnovala Galadriel? Je nabráno z Galadrieliny studánky ve chvíli, kdy se v ní odráží světlo silmarilu na Eärendilově čelence při jeho putování oblohou. Světlo zůstává uvězněné v odrazu nastálo. Jak nádherně poetické! Světlo staré tisíciletí ve Frodově držení pojí jeho putování s Valinorem a prvním hořem. Tolkienovy artefakty mají značnou mytopoetickou hloubku. 

Mithril je v seriálu nadán zvláštními schopnostmi – koupe elfy ve svitu světla Valinoru a léčí jakousi podivnou nemoc, která se zničehonic šíří po Středozemi (což Gil-galad pozná z usychajícího stromu). Ignorujme na moment, že Tolkienovy elfy nesužují nemoci, mohou zemřít pouze násilnou smrtí či žalem. Proč je to tak problematické? Z elfů to náhle činí někoho, kdo vnímá čas lidským, a ještě k tomu novověkým způsobem (viz musíme stihnout loď příští týden). Jejich nesmrtelnost, potažmo smutek, je najednou volbou. Elfové v seriálu nejsou odsouzeni žít věčně, oni se pro to rozhodují. Téma pomíjivosti a věčnosti je tím nevyhnutelně oslabeno. Elfové najednou mají medicínu, ne úděl. 

Tolkien se, jak známo, nedíval laskavě na industrializaci a mechanizaci světa, zato tvůrci jsou posedlí posouvat zápletku za pomocí tří M: mechanizace, medikalizace, materialismu. Jak by řekl Stromovous, tvůrci mají v hlavě jen kov a kolečka. Mithrilovská zápletka a tato zvláštní medikalizace Tolkienova světa je prstenovská verze midichlorianů.