Jacksonův Pán prstenů

Mluvíme-li o adaptaci, nelze se vyhnout srovnání s Jacksonovým Pánem prstenů. Jeden z nejpřekvapivějších a nejpodivnějších diskurzů souvisejících s Prsteny moci jsou útoky na Jacksonovu trilogii, při nichž se zastánci seriálu snaží dokázat, že výtky směřované vůči adaptaci Amazonu jsou k nalezení i ve filmech.

Při výtce, že čas je příliš zhuštěn, tak zazní, že i Jackson události krátil, protože v knižním Společenstvu uběhne 17 let od chvíle, kdy Frodo zdědí prsten, do okamžiku, kdy se vydá pryč ze Dna pytle. Jenže 2000 let budování říše není totéž, co vypuštění 17 let, kdy se nic neděje. Při stížnosti na to, že Prsteny moci nevěnují dostatečnou pozornost putování, opáčí, že ani Jackson neukázal cestování vždy – například v případě lórienských elfů dorazivších do Helmova žlebu či příjezdu Éomera do téže pevnosti (viz vleklá debata pod recapem 6. epizody zde na TVZone). Nicméně obvykle se mimo obraz zdolala jen trasa, kterou již postavy v minulosti prošly, tudíž divákovi nebyla neznámá, nebo jí prošly postavy vedlejší. Obvykle tyto výpustky sledují zvýšení narativní tenze – víme, že Gandalf shání pomoc, ale nevíme, zda dorazí včas, tudíž je zamlčení k užitku. V porovnávání RoP a LotR vidím falešné ekvivalence: příjezd Gandalfa na poslední chvíli funguje, protože my víme, oč se snaží – přivést rohanské rytíře následující Éomera, víme, za jak dlouho má dorazit – na úsvitu pátého dne, a zároveň je úspěch jeho mise překvapením. Zde dává smysl detaily jeho putování tajit. Obě strany navíc vědí, kde se bojuje a dokdy je nutné vytrvat a že je pomoc možná na cestě. I v momentech, kdy je cestování vypuštěno, dojem rozlehlosti světa zůstává.

U Númenorejců plujících do bitvy nikoliv. My víme, že jsou na cestě, kolik jich je, jejich příjezd tedy není žádným překvapením – a proto by bylo uspokojivější sledovat jejich cestu přes hory. Navíc není jasné, proč by měla mít tato výprava naspěch – ano, skřeti se shromažďují, ale ani Galadriel, ani Míriel netuší, že je obléhána konkrétní věž a že se hraje o čas. Obě linky spojuje pouze sám divák, nikoliv vnitřní vazba. Dokonce jsou natolik oddělené, že v nich zcela jinak plyne čas: vezměte si, kolik času muselo zabrat Galadriel přeplavat oceán – vlastně třikrát, zatímco v Jižních krajích zdánlivě neuplynul ani týden. Je běžné, že různé dějové linky ve větvících se epických seriálech plynou odlišným tempem, jenže zde si tvůrci nadělali problémy v momentě, kdy je všechny časově sjednotil pád meteoritu, který sledovala téměř každá jedna postava.

Uvěřitelnost světa a pocit dobrodružství vyvěrá z důvěryhodnosti onoho světa. V Prstenech moci nejen že nevidíme vzdálenosti, které postavy urazí, vzdálenost nehraje roli ani mimo záběr! Elrond a Celebrimbor se jen tak vydají z hlavního města Eregionu do Morie a v dalším záběru nejen stanou před jejími branami, jsou v totožném oblečení, bez koní, plášťů či alespoň tlumoků a zásob. Je to, jako kdyby šli korzovat po Národní. Poté, co je Celebrimbor vykázán, se otočí na patě a odchází zpět, jako kdyby šlo o malou vycházku. Mezi Lindonem a Khazad-dûm, kam stěhují elfové stůl pro Disu, pak leží asi tisíc kilometrů. Kde je nějaký smysl pro měřítko či vzdálenost? Absence koní při cestování v Prstenech moci je tak podivuhodná, že dokonce vedla ke vzniku teorie, jež tvrdí, že pravým důvodem, proč je Galadriel tak nadšená z jízdy na númenorském běloušovi, je fakt, že ve Středozemi koně nemají.

Další falešnou ekvivalencí mezí filmovou trilogií a Prsteny moci je problém uvadání elfů. Někteří tvrdí, že Arwen, poněkud násilně spojená s osudem Jednoho prstenu v Návratu krále, představuje stejně zásadní odchýlení od předlohy jako elfové trpící zvláštní nemocí, která vede k zlověstnému černání listá a zřejmě k úpadku, a kvůli níž se musejí buď koupat v mithrilu, nebo hromadně emigrovat na Západ. Není tomu tak, protože případ Arwen nemění celou kosmologii jako zde, navíc jej lze číst obrazně: už není žádná loď, která by Arwen odvezla, jednoduše proto, že zvolila osud smrtelníků, a tudíž už jí na žádnou loď na Západ nastoupit nepřísluší. Její život svázaný s Prstenem pak může být interpretován takto: jestliže Arwen svázala svůj osud se Středozemí a Sauronovo vítězství učiní Středozem neobyvatelnou, pro Arwen tu nebude život. 

Jackson možná někdy zbytečně dramatizuje a eskaluje konflikt, ale řídí se správnými instinkty. Jeho změny zvyšují napětí (Faramir dočasně podléhající Prstenu) nebo zjednodušují komplikovanou zápletku (sloučení Glorfindela a Arwen do jedné postavy, vypuštění Elrondových synů, mrtví bojující u Minas Tirith, aby Jackson nemusel představovat armády jižního Gondoru). Podobnou logiku u Prstenů moci nehledejte – zdejší změny spolehlivě přidělávají tvůrcům nová úskalí a zároveň tupí dramatickou špici. 

Setkal jsem se s příspěvkem, který obviňoval kritiky seriálové Galadriel z misogynie na základě toho, že není o nic méně psychologicky propracovaná a akrobatická než oblíbený Legolas. To zaprvé snižuje roli Galadriel, která je zamýšlena jako protagonistka, a rovněž podceňuje Legolase, který prochází ve svém vztahu ke Gimlimu a předsudkům vůči trpaslíkům razantnějším psychologickým vývojem než Galadriel, ale zejména usvědčují obránce Prstenů moci z neschopnosti vnímat příběh jako sled dějotvorných rozhodnutí. Legolas jednoduchou větou „A já budu tvůj luk“ prokáže více odvahy, morálky a vývoje než Galadriel v osmi hodinách seriálu. Slíbí Frodovi, někomu, koho právě potkal, že s ním půjde do Pekla, protože je to správné. Jen to filmy nepojmenovávají explicitně na rozdíl od RoP, kde se vše musí opakovaně zmínit, byť to neodpovídá skutečnosti (o nesouladu mezi voice-overem a obrazem seriálu více v příštím díle).

Jacksonovi se povedlo něco nevídaného – učinit spektákl osobním. Když Aragorn poklepe na Frodovo rameno a dí: „podívej, Frodo, Argonath, dávno jsem toužil pohlédnout na dávné krále, své předky,“ jedná se o charakterový moment, protože Aragorn chce sdílet svou minulost s Frodem, a zároveň o moment, který budí čirý úžas. Zatímco hlavní město Númenoru Armenelos je sice na pohled úžasné, ale chybí mu podobný emocionální náboj. 

Jackson byl nepřekonatelný i v tom, že nabídl fantasy prostředí, které bylo zdánlivě interaktivní. Lesnieho kamera během rozhovorů odhaluje nová místa, není statická, a umožňuje Jacksonovi průlety skrze zdivo, stírajíc prostředí vně modelu a uvnitř interiéru (zářným příkladem budiž průlet oknem věže v Cirith Ungolu). Považte i tuto sekvenci: Gandalf přijíždí do Minas Tirith, vidíme ustavující záběr z kopce na město, následně průjezd městem, během něhož kulisy a digitální triky srůstají do uvěřitelného, obyvatelného prostředí, načež stane na nádvoří králů. Kdyby tuto scénu točili tvůrci Prstenů moci, přinejlepším uvidíme Minas Tirith z kopce a posléze již v další scéně Gandalf nakráčí do Denethorovy síně. Vedle cestování, které nahradila teleportace, je toto další výmluvná ukázka, že Amazon neumí či nechce budovat životný fikční svět.