Galadriel

Elfové působí v seriálu jako lidé, nemají žádnou auru, jsou nevysocí, rasističtí až do excesu a jediný rozdíl mezi nimi a lidmi jsou špičatá ušiska. Nikdo nereprezentuje nové elfy tak jako Galadriel. 

V některých kruzích, jež kritizují seriál z pozic, které jsou mi krajně nepříjemné, se pro Galadriel ujal hanlivý název Guyladriel. To je přesně ten typ kritiky Prstenů moci, k níž nepatřím a nechci patřit. Jednak prozrezuje svůj sexismus tím, že říká, že zdatná bojovnice automaticky vykazuje mužské rysy (ti samí lidé ji ovšem budou umisťovat do menstruačních videí), ale především vykazuje komickou míru neznalosti mytologie, kterou takzvaně brání. Jméno, které dala Galadriel její matka, je totiž Nerwen, což doslova znamená Man-maiden (Mužná panna). Z Tolkienových poznámek víme, že Galadriel byla nejvyšší a nejsilnější ze všech elfských žen. 

Kritizovat Galadriel z misogynních pozic je nesprávné, a navíc to ulehčí obranu tvůrcům, kteří se snaží všechny kritiky seriálu vykreslovat jako sexisty a rasisty. Problémovost Galadriel nespočívá v tom, že je zdatná s mečem, ani v tom, že není přátelská – bývalý redaktor MovieZone Martin Svoboda ve své obraně Prstenů moci napsal, že by „Galadriel nebyla vaše kamarádka“. Nemyslím si, že je možné problémy Galadriel coby postavy odmávnout takto banálním způsobem. Jako „kamarádku“ ji přece nikdo nevnímal ani v Pánu prstenů. Já dokonce její noční chůzi k zrcadlu a probuzení Froda považuji za nejvíce znepokojivé obrazy trilogie, prodchnuté nesmírně unikavou tenzí. Ale mythos také znamená větší než život, ne středoškolská křiklounka. Protagonistka nemusí být sympatická, pokud je poutavá, seriálová Galadriel naneštěstí není ani jedno. Její naprostá absence rozumu, dvornosti, charismatu, uhrančivosti, magie, či mozku z ní dělá jednu z nejhorších protagonistek moderní seriálové éry.

Co mě znepokojuje velice, je Galadrielina motivace. Pomsta zpravidla není to, co žene Tolkienovy kladné postavy. Navíc se jedná o motivaci poměrně slabou. Z Galadriel je v seriálu fanatička, které události sice dají za pravdu, což je do jisté míry problematické poselství, neboť onou pravdou je štvaní do války. Vzhledem k tomu, že se 21. století nese ve znamení válek pro přesvědčení („určitě mají zbraně hromadného ničení“ atd.), seriál staví své poselství na podivné ideologii. Galadriel nenabádá k ostražitosti, aby mohla před válkou chránit lid, nýbrž proto, aby se mohla mstít. Galadriel v podání Amazonu je paranoik (což neznamená, že po ní nejdou), která nebezpečně připomíná rétoriku okolo „war on terror“. Další bizarností je, že tvůrci evidentně chtěli, aby výbuch Hory osudu vedl ke Galadrielinu prozření. Nicméně ona výbuch sopky skutečně nijak nezpůsobila – v seriálu neučiní jediné rozhodnutí, které by, jakkoliv nepřímo, příčinně spojovalo Galadriel s vytvořením Mordoru (vytvoření Temného pána… to už je jiná).

A na čem že je vlastně celá Galadrielina motivace, kvůli níž pořádá neutuchající hon na Saurona, postavená? Na snaze pomstít svého bratra, který se proslavil ve Valinoru tím, že dával tak excelentní rady jako: „víš, proč loď pluje, ale kámen ne?“ nebo: „někdy se musíš dotknout zla, abys rozpoznala, co je dobro“. Což je životní filosofie zcela antitetická k celému Tolkienovu psaní. 

Galadrielin bratr Finrod je jeden z nejpozoruhodnějších elfů. Byl vůbec prvním, kdo se setkal s lidmi po jejich probuzení ve Středozemi, a uchoval si k nim vřelý vztah. Lidskému vůdci Barahirovi věnoval svůj prsten na znamení toho, že mu vděčí za život poté, co mu Barahir přišel na pomoc v bitvě. Dluh splatil jeho synovi Berenovi, když za něj položil život v Sauronových kobkách, kde se sám a beze zbraně utkal se Sauronovými vlkodlaky. Postavu, která si i za války uchovala čest, seriál redukuje na posedlého válečníka, který zemřel Sauronovou rukou (nutno alespoň ocenit, že Finrodova mrtvola na márách nese stopy po vlčích drápech). Barahirův prsten se stane dědictvím lidí, nosí jej Beren, první král Númenoru Elros a pak, o mnoho tisíciletí později, též ve Třetím věku Aragorn, což v rozšířených Dvou věžích neunikne Grímovi. 

Důkazem toho, že tvůrci absolutně nechápou rozdíl mezi délkou trvání lidského a elfího života, je fakt, že mladší verze Galadriel se chová jako podprůměrně přemýšlivá náctiletá, přestože je jí několik tisíc let. Tvůrci jsou samozřejmě natolik pokrytečtí, že nejenom mění časovou osu událostí, ale ani se nám neobtěžují říct, jak ji mění. My tedy nevíme, zda byl Isildur přenesen do roku 1600, nebo bylo kování Prstenů přeneseno do roku 3300. Kolik je Elrondovi – 500, 1600, nebo 3 500 let? Když činil Jackson změny oproti předloze, řekl nám o nich: Isildur je v jeho podání posledním králem Gondoru – je to změna, ale přehledná. Ale co platí u Galadriel? Žila v Prvním věku na dvoře Melian, kde si osvojila dvornost, vychytralost a politický cit? Nemožný způsob, jakým hovoří s Míriel v královském paláci na Númenoru, nasvědčuje tomu, že spíše ne. Co přesně dělala během válek s Morgothem zobrazených v prologu? 

Tolkien osud Galadriel často měnil, takže neexistuje kanonická verze. I tak se lze v jejím příběhu dopátrat opakujících se rysů. Knižní Galadriel je tak trochu vyvrhel. Neúčastní se elfího vraždění rodných, ale o pravém důvodu elfího nesváru s bohy královně Melian lže. Když je jí nabídnut návrat do Valinoru, je příliš hrdá na to, aby se kála, a příliš ambiciózní, aby se vrátila bez zkušenosti s vládou ve své vlastní říši. S chotěm Celebornem procházejí Středozemí, naleznou útočiště v Lindonu i Eregionu, později v Roklince a nakonec v Lothlórienu, kde na počátku Třetího věku vládne Amroth. Galadriel má s Celebornem dceru Celebrían, již pojme za manželku Elrond. Skutečnost, že v seriálu zřejmě není na světě a Elrond s Galadriel lehce flirtuje, je prapodivná. 

Knižní Galadriel je ze všech postav, které jsou pokoušeny Prstenem, v nejsložitější situaci. Má totiž nejvíce co ztratit. Magie jejího prstenu jménem Nenya se totiž s úspěchem pouti za zničením Jednoho prstenu rozplyne, svržení Saurona tedy znamená konec Lothlórienu a jeho magie. Proto Galadriel prohlásí: „zmenším se, odejdu na Západ a zůstanu Galadriel“. Její říše je odsouzena k zániku, ať již Frodova mise dopadne zdárně, či ne. Pro Paní lesa je vítězství porážkou, čehož si je sama vědoma. Ostatně jednu z nejkrásnějších vět v Pánu prstenů pronese právě Galadriel, když popisuje svůj osud: „We have fought this long defeat" (Stanislava Pošustová přeložila jako „Společně jsme odráželi tuto dlouhou prohru“, což je mírně zavádějicí, protože takováto formulace nevylučuje, že na konci přece jen přijde vítězství, zatímco v originále se hovoří o předem prohraném boji). Přesně toto je onen kosmický, osudový smutek, o němž jsem psal výše.

Seriálová Galadriel je nesympatická, špatná postava. Je ale též neohroženou Mary Sue, jak jí vyčítá kritika? Vykazuje některé rysy, ale spíše bych se klonil k tomu, že ne. Pokud něco, seriálová Galadriel je méně mocná, než by měla být. A přestože je její obratnost s mečem značná, tvůrci tuto nadměrnou sílu kompenzují na poli diplomacie a přemýšlení obecně. Jejich Galadriel je postava se slabou motivací, nestarající se o nic než o odplatu, která se v momentě introspekce zmůže jen na: dělám to, protože nemůžu přestat. Tvůrci Galadriel připraví i o jednu z nejpamětihodnějších replik Společenstva Prstenu, „silnější než samotné základy země“, neboť ji nejprv vloží do úst Sauronovi. A je-li řeč o Témném pánu...