Gandalf

Jako pomrknutí na diváka slouží i replika Meteor Mana, který radí Nori, aby šla za nosem. Je to naprosto ubohý způsob, jak prozradit, že se jedná o Gandalfa. Může mi někdo vysvětlit, proč Amazon opakovaně cituje Jacksonovy filmy, místo aby citoval Tolkienovu předlohu, k níž má práva?

Víme, že Tolkienův svět je poměrně chudý na magii, či přinejmenším její klasické vyjádření (proto nejsem fanouškem fireballu, který vyšle Saruman na Gandalfa v rozšířené scéně Návratu krále). I ti, kdo jsou magií nadáni, ji používají většinou jen v bojích s další magickou bytostí: Gandalf se tedy k magii uchýlí v boji s balrogem, ale nepoužívá ji zbůhdarma. Čarodějem se ve Středozemi nikdo jen tak nestane, není to povolání jako například v Dračím doupěti. Čarodějové jsou totiž Maiar, jakési andělské bytosti sloužící Valar, bohům, a nepatří mezi smrtelníky ani mezi elfy. 

Je podivuhodné, že nenalezneme žádné scény magie při kování Prstenů, kde by byla namístě, zato je jí přehršel v šarvátkách s vlky nebo trojicí kultistek (jejichž moc je tak veliká, že by muselo jít také o Maiar). 

Je mnoho hlasů, které seriálu vyčítají využití Gandalfa, a to proto, že se Gandalf ve Středozemi objeví až ve Třetím věku, nikoliv ve Druhém. To samo o sobě nepokládám za problém. Jistě, je nezajímavé učinit z dějin Středozemě tisícileté klání Gandalfa se Sauronem – opět filosofie dualismu jako v případě vzniku mithrilu – a nenechat Sauronovu hrozbu zatím na Gil-galadovi a Elendilovi. Ale mnohem závažnější pochybení vidím jinde.

A sice v tom, že z naprosto mimořádného a záhadného Gandalfova rozhodnutí spřátelit se s hobity a najít v tak zdánlivě bezvýznamném lidu zalíbení, dělá opět mechanistickou, deterministickou záležitost. Hobiti jsou zkrátka prvními lidmi, s nimiž se čaroděj ve Středozemi potká, a proto k nim přilne. Nedoceňovaný filmový Hobit chápe Tolkienovu filosofii daleko lépe, když Gandalfovi vkládá do úst větu, že jsou to malé, každodenní dobré skutky, které drží zlo na uzdě. Jeho přátelství s hobity je pro mocné Středozemě nepochopitelné, a přece se ukáže jako klíčové. Bez hobitů by nebylo pádu Temné věže. Právě skutečnost, že v hobitech nejen viděl velkou sílu, ale našel si i mezi všemi svými starostmi čas posedět s Bilbem na zahradě a zakouřit si, dělá z Gandalfa jednoho z nejvíce fascinujících čarodějů, ba mentorů v literatuře. Gandalfova slabost pro hobity byla teď opět Amazonem banalizována (podobně jako Galadrielina replika, kterou najednou opakuje po Sauronovi).

Co mě osobně vždy tak dojímá na Pánu prstenů, a na Tolkienově psaní obecně, je skutečnost, že nenavozuje pocit blízkosti mezi postavami ověřenými způsoby: lidé formující Společenstvo nejsou rodina, až na výjimky hobitů a Gandalfa nejsou ani přátelé. Nic si nedluží, a přece se spolu vydávají vstříc plamenům Mordoru, protože cítí, že je to tak správné. Vede je povinnost, ale nikoliv nařízená shora, není to válečná povinnost ukládaná státem, ale jejich vlastním svědomím. To, že se všichni dobrovolně rozhodují za sebe, nikoliv biologicky nebo patrioticky, je tím, co tak silně působí.

A to přesně Amazon nechápe. Proto musí být v Prstenech moci vše určeno pudově a citově a všemu vévodí determinismus. Tvůrci nemají žádný zájem o to do hloubky zkoumat Tolkienova témata nebo se přiblížit jeho poetice prostřednictvím audiovizuálního média. Jejich změny oproti předloze jsou všechny do jedné k horšímu a oklešťují drama i charakter textu. Měl to být Elrond, kdo putuje na Númenor, neboť jeho volba nesmrtelnosti je od počátku svázána s tímto královstvím. Královstvím, jemuž coby první král vládl jeho bratr, zvoliv smrtelnost. Měl to být Celebrimbor, kdo se přátelí s trpaslíky, jelikož ho s nimi poutá záliba v řemeslech a užitém umění. A Galadriel měla fungovat jako hlas rozumu. 

Jako adaptace Prsteny moci absolutně selhaly. Ne nutně proto, že se uchylují ke změnám, ale proto, že zcela míjí poetiku, duch i témata předlohy. My si v příštím článku předvedeme, že selhaly i jako dílo samo o sobě bez ohledu na srovnání s Tolkienovými texty. Tvůrci by se měli stydět, že z takového bohatství vytěžili podobnou cetku. 

Abych parafrázoval Gandalfa, toto je jen část hrůz, které Amazon rozpoutal. V druhém článku se zaměříme na to, proč Prsteny moci nepředstavují selhání jen coby adaptace, ale proč jsou režijně, scenáristicky i řemeslně natolik nekompetentní, že je můžeme řadit mezi nejhorší velkorozpočtové seriály éry quality TV.

--

Autor: Tomáš Krause
Foto: New Line Cinema, Amazon