4. Andor

Sociologie povstání. Velmi subtilně sestrojený seriál, který si vytkl za cíl ukázat, jak vypukává rebelie. Tony Gilroy, scenárista Rogue One a Michaela Claytona, dramatu o korupci v nejvyšších patrech politiky, se rozhodl psát dějiny nikoliv skrze jednotlivce, ale instituce a hnutí. Impérium už nereprezentuje mýtická Temná strana, ale snaživí ouřadové, kteří se jako ve správném korporátu snaží předstihnout jeden druhého v honbě za povýšením, žádné absolutní zlo, ale rat race vedoucí k uvěznění lidí a utahování šroubů napříč galaxií. Lidé páchající zlo většinou prostě dělají jen svou práci, tak jako je to v životě. Způsob, jakým je zobrazeno Impérium - tedy jako ideologie nereprezentující jednotlivě regiony (rozuměj planety) a nerespektující jejich kulturní zváštnosti (což se mu postupně vymstí), ale technokratický moloch, je chytrý a zlověstný.

Andor též s velkou psychologickou vytříbeností ukazuje důvody, proč se někdo přidá k povstání - Cassian zde není představen jako idealista, ale jako poslední přeživší svého kmene, vykořeněný pašerák, který se snaží protlouct. Ale právě perzekuce běžných lidí - jako je desateronásobení trestů, rozmístění stabilních posádek, eskalace oprese, opatření připomínající galaktické stanné právo - žene lidi k Rebelům. Za zmínku stojí i design, zejména ten vězeňský, kde jsme svědky jednoho z nejlepších příkladů Benthamova panoptikonu, v němž se vězni dozorují sami a s minimální ostrahou, jaký jsem v ve filmu či v seriálu viděl. Je osvěžující vidět postavy, které jednají dospěle a podle svého osobního zájmu - dívám se na vás, Prsteny moci - a kde není konflikt uměle vytvářen. Přidejte k tomu precizní world building, zabydlené lokace, Coruscant vyhlížející jako spořádané imperiální sídlo bez dřívějšího hýření, originální a funkční šatstvo, minimum easter eggů, a dostanete nejpovedenější Star Wars od Pomsty Sithů. (krauset)

3. Volejte Saulovi

Možná nejlepší prequel všech dob. Prequely jsou notoricky vypočítavé produkty, které staví na popularitě značky a fan servisu. Cynicky těží z nostalgie a pohodlí diváctva. Na Saulově přístupu není cynického pranic, je to opak protagonisty, nebo alespoň Jimmyho alter-ega jménem Saul. Jedná se pokračování nikoliv nepodobné Twin Peaks v tom, jak málo dává fanouškům toho, co si mysleli, že chtěli, ale zato dvakrát dává. Když jsem označil Andora slovem subtilní, tak o Saulovi to v šesté a finální řadě platí tím spíše. Seriál, který se mohl zvrhnout v jednoduchou frašku, když si za protagonistu zvolil zábavnou, extravagantní figuru právníka z Breaking Bad Saula Goodmana. Namísto očekávaného zobrazování vtipných eskapád se po témeř celou stopáž seriál věnuje Saulovu vlastnímu přechodu do kriminality, jeho vlastnímu „breaking bad“.  

Pokud je Walter White někým, komu se každý podraz až skoro do konce daří, tak Jimmy McGill je někdo, kdo nemá ani kousek štěstí. A přestože se snaží činit dobro, selhává. Nakonec si uvědomí, že jeho největší zbraní je vyřídilka a znalost práva, a otevře si právní kancelář s poradenstvím specializujícím se na nízkopříjmové pouliční zlodějíčky a neorganizované zločince. Better Call Saul je seriál s nesmírně promyšlenou psychologizací ústřední dvojice. Vztah Saula a Kim, která je v podání Rhey Seehorn jednou z nejvrstevnatějších ženských postav v seriálech vůbec, je pak vztahem dvou lidí, kteří na sebe působí zároveň jako toxin i jako tonikum. Je to příběh pokání za šprým. Pro mě osobně ještě lepší a podnětnější než Breaking Bad, nedostižné v povahokresbě hlavních dvou hrdinů. (krauset)

2. Stranger Things

Stranger Things se loni, podle očekávání, staly jednou z největších událostí ve světě seriálů. Narozdíl od mnoha podobně očekávaných seriálů, ať už nových či pokračování, se jim povedlo diváky strhnout téměř univerzálně a staly se nejsledovanějším seriálem na Netflixu. Čtvrtá řada byla totiž naprosto velkolepá. Předcházely jí tři roky očekávání a budování nadšení, které vyvrcholilo představením Vecny, jako hlavního záporáka. Už od prvního dílu seriál šlapal na plyn a sliboval, že se tentokrát dočkáme něčeho mnohem většího než dříve. V první polovině série panuje neuvěřitelně silná atmosféra, která vrcholí úžasným čtvrtým dílem. Ve druhé polovině pak tvůrci na nic nečekají a umně gradují příběh na několika frontách. Celé toto úsilí pak vedlo k masivnímu finále, kdy poslední dva díly nabídly dohromady čtyři hodiny dlouhé finále, ve kterém perfektně pracovali jak s emocemi, tak s očekáváním diváků. Parta dětí z Hawkins tak opět potvrdila, proč jsou Stranger Things jedním z nejlepších seriálů současnosti. (Diego.Dorlan)