7. Ewan McGregor (Obi-Wan Kenobi)

Na návrat Ewana McGregora do role legendárního Obi-Wana Kenobiho jsme čekali opravdu dlouhou dobu. Samotný seriál nás sice nenadchl tolik, jak asi kdokoliv z nás doufal, ale to nic nemění na tom, že Ewan McGregor tuto svou ikonickou roli zvládl, i po dlouhých letech bez světelného meče, uchopit stejně přesvědčivě, jako by ani neutekl žádný čas. Zlomená poloha Jediho bez iluzí mu šla skvěle a pro samotnou postavu to byl poměrně logický vývoj po událostech ze třetí epizody (Pomsty Sithů, nikoliv seriálu). Na zobrazení postavy Obi-Wana v seriálu bude existovat mnoho pohledů a ne každému bude tato jeho verze sedět, ale nikdo nemůže říct, že by Ewan McGregor do role nedal vše a opravdu jsme mohli vidět starého známého Obi-Wana od prvních záběrů až do konce seriálu. (Diego.Dorlan)

6. Matt Smith (Rod draka)

Byl Doctor, byl i princ Philip a teď je démonickým charakterem z fenomenálního Rodu draka, princem Daemonem Targaryenem. Pokud je ve výčtu obsazení jméno Matta Smithe, je to již nějaký ten rok sázka na jistotu. Vždycky jsem z něj měl pocit, že až jednou konečně dostane zápornou roli, bude to stát za to, protože pro zlé hochy má ty nejlepší předpoklady. Loni se to potvrdilo nejenom v Morbiovi, v němž byl v podstatě jedinou položkou filmu, kterou lze chválit, ale zejména v Dracích. Daemon samozřejmě není čistokrevný záporák, vlastně je to spíše klaďas, ale taky je řádně sebestředný, ctižádostivý a namyšlený, takže Smith má fakt co hrát. A vždycky, když je na scéně (což je opravdu velice často), krade si celou show naprosto jenom pro sebe, a přestože má kolem sebe opravdu mohutnou konkurenci, z hereckého souboje vychází téměř jako vítěz (ještě je tu náš stříbrný medailista). Vůbec bych se nedivil, kdyby se jeho nejpopulárnější rolí, Doctorovi navzdory, stal právě Daemon, protože pro to dělá úplně všechno. Je extrémně charismatický, zlý i šarmantní zároveň a především fantasticky napsaný, jako kdyby vypadl z brku Williama Shakespearea. Není divu, že si to tak užívá. (tomasmy)

5. Jeremy Allen White (Medvěd)

Medvěd jako seriál lehce zapadl a sám jsem se k němu dostal až letos. Jsem ovšem velmi rád, že jsem si k němu našel cestu. Jeremy Allen White zde ztvárnil špičkového kuchaře, kterého sužuje nikdy nekončící řada problémů od těch rodinných až po financování kuchyně. V tomto intenzivním dramatu ho vidíme v mnoha hereckých polohách a situacích, které mu dávají obrovský prostor, a White tento prostor využívá na maximum. Ať už totiž hasí problémy nebo uklízí kuchyň, je vidět, že do role dává maximum a seriálu to extrémně prospívá. Svým výkonem tak skvěle ukazuje, jak stresující práce v kuchyni musí být a co člověk musí být schopen obětovat, aby dosáhl alespoň minimálního fungování. Za tuto roli si odnesl Zlatý glóbus, a i když byl z trochu nepřesné kategorie (komedie), tak si toto ocenění za svůj intenzivní výkon jednoznačně zasloužil. (Diego.Dorlan)

4. Antony Starr (The Boys)

Jsou výkony, které definuje jeden úsměv, konkrétně schopnost přejít z jednoho výrazu do druhého beze švů, v rámci jednoho svalového pohybu. A právě jeden takový úsměv – od nejsitého a znepokojivého až do rozjařeně triumfálního při setkání s davem, pro který bude Homelander hrdinou vždy, ať se dopustí čehokoliv, je momentem, který definuje postavu tohoto superpadoucha i výkon Antonyho Starra. Homelander by se rád vnímal jako klasický hrdina antického střihu, ale spíše hrdinství Thésea má s řeckými mýty společného něco jiného, a to sice oidipovský komplex. Homelander se nejlépe cítí přitisknut k prsu starší ženy, rozmazlován a chválen, to je jeho pravá domovská půda. Starr pak mocnému padouchovi vnukává zranitelnost, nevypočitatelnost i zlověstnost, a je tak podle nás neprávem opomíjený při nominacích na herecké ceny. (krauset)

3. Stellan Skarsgård (Andor)

Andor je tak trochu jiným Star Wars seriálem, než jsme zvyklí. Je dospělý, temný, pomalý, více komplexní a zároveň si důkladněji hraje s postavami, jež jsou hezky nečernobílými a živými hrdiny, co se divákovi dostanou velmi rychle pod kůži. A v neposlední řadě představují i poměrně solidní hereckou výzvu. A tu bez debat zdolal filmový veterán Stellan Skarsgård, jenž zakopává svým charismatem všechny solidně hrající kolegy hravě do země. Stačí, když se poprvé objeví na scéně, a je vám jasno, že se na nás chystá jedna z nejzajímavějších postav a nejvýraznějších výkonů, jež nám předaleká galaxie v posledních letech dala. Jeho Luthen je správně uhrančivý, tajemný, nebezpečný i nádherně nečernobílý charakter, který se v boji proti Impériu nebojí pořádně ušpinit ruce a obětovat pro svůj cíl naprosto vše. Skarsgård se pak do role dokonale převtělil a právě jeho famózní monolog o obětech je nejen vysokou školou scenáristiky, ale také samotného herectví. (Spooner)

2. Paddy Considine (Rod draka)

Na rozdíl od všech akademií a kritiků máme na TVZone vkus. Lze to poznat podle toho, že ve výčtu našich nejlepších herců chybí lehce prkenný Diego Luna, který za Andora nepochopitelně sbírá nominace, kudy chodí. Oproti tomu u nás ale najdete herce, který se pro svou roli doslova rozpadl na kusy, ceny i nominace mu přesto unikají. Paddy Considine nám svým překvapivě pevným a vrstevnatým herectvím učaroval. Na počátku smířlivý král, možná až příliš dobrácký, se napříč sérií změnil v propracovanou nejednoznačnou figuru, která mistrně střídala ony mile otcovské chvíle s těmi, kdy z každého jeho gesta jasně plynul vášnivý hněv nebo královská důstojnost. Postupný rozpad jeho rodiny šel ruku v ruce s rozpadem jeho těla, byť se nemocný král snažil obojímu ze všech sil zabránit.

Nenapadá mě žádná jiná postava z celého Západozemí, která by mi přišla takto lidská a neobyčejně obyčejná. Byť jde o výborně rozpracovanou postavu, stojí veškeré její jednání na velmi jednoduché, ale extrémně silné motivaci – udržet rodinu pohromadě a dobře vládnout Říši. Neuvěřitelně silně díky tomu působí scény, kdy se belhá přes trůnní sál (o nichž ještě bude řeč v příštím článku), nebo okamžik, kdy se na poslední společně večeři před jeho smrtí obě frakce Targaryenů zdánlivě udobří a splní tak jeho poslední přání. Jeho blažený výraz spokojenosti je v tu chvíli jeden z nejkrásnějších okamžiků zadostiučinění. A Paddy Considine to zvládl odehrát jen s půlkou ksichtu. (Jokolo)

1. Bob Odenkirk (Volejte Saulovi)

Když se v roce 2015 na televizních obrazovkách objevilo Volejte Saulovi alias očekávaný spin-off fantastického dramatu Perníkový táta, měla za sebou jeho hlavní tvář už čtyři sezóny hraní titulární postavy. Vedlejší figura vypočítavého „právníka trestanců“ Saula Goodmana sloužila v mateřském seriálu především coby jistý zdroj humorného odlehčení, třebaže nikdy nešlo o jednorozměrnou karikaturu a prvoplánově komickou postavičku. Přesto však zaznívaly obavy, zda si tento úlisný tajtrlík v křiklavých oblecích opravdu zaslouží vlastní příběh. Dnes už jsou tyto obavy dávno minulostí, za což vděčíme nejen skvělé a přesně vedené autorské vizi Vince Gilligana a Petera Goulda, ale především mistrovství představitele Saula. Zkušený herec Bob Odenkirk ve své životní roli dokázal na dostatečné ploše šesti sezón vlastního seriálu zábavného šejdíře rozvinout v mnohovrstevnatou, neskutečně komplexní postavu, kterou dokážeme litovat a přát jí úspěch, jakož jí i opovrhovat a doufat v její polepšení.

Triumf Odenkirka a tvůrců však tkví v tom, že herec zde vlastně ztvárňoval tři různé charaktery – nejistého Jimmyho, furiantského Saula a zhrzeného Genea, neboli tři persóny téhož člověka. Genialita tohoto vypravěčského rozhodnutí začala dávat smysl právě v poslední sérii, kdy Odenkirkovo lavírování mezi nimi, jakož i mezi pevnou zemí a pádem do propasti, vyústily nejen v překvapivé téma o hledání vlastní identity, ale především v dechberoucí herecký koncert. Šedesátiletý sympaťák v posledních třinácti epizodách zdárně dovršil přeměnu Jimmyho v Saula, ale hlavně při psaní poslední kapitoly propracované charakterové studie malého amerického človíčka podal výkon, za nějž mu právem naleží první místo v našem žebříčku. (Ojik)

Osobní tipy:

Cillian Murphy (Gangy z Birminghamu) – Poslední řada gangsterky Peaky Blinders sice u mě zůstala daleko za očekáváním, i přesto by se ovšem na pohlcující výkon Cilliana Murphyho zapomínat nemělo. Do role Tommy Shelbyho je ponořený více než kdy dřív a ukazuje, co všechno se dá z oblíbené postavy v šesté řadě ještě vymáčknout. A na jaké dno si může jeho postava ještě sáhnout. (Spooner)

Miles Teller (The Offer) – Tiše jsem jásal ve chvíli, kdy na povrch vypluly lehce kanibalistické choutky Armieho Hammera, neboť to znamenalo, že extrémně vděčné role producenta Kmotra, Ala Ruddyho, se místo něj zhostí sympaťák Miles Teller. Ujal se partu v současnosti dvaadevadesátiletého hollywoodského matadora, který přišel k filmovému pozlátku jako slepý k houslím. Skvěle tu vystřihl roli rozervaného producenta, který jde přes mrtvoly, pokud jde o natočení filmu. Absolutní láska k filmům, sveřepé odhodlání a slepá důvěra v to, že mu pod rukama vzniká možná nejlepší snímek všech dob, to vše z něj tryská v každé scéně. Doslova ze židle mě nadzvedávaly jeho monology ve chvíli, kdy před promítačkou plamenně mluví o tom, co pro něj filmy znamenají a co člověku dávají, zatímco v tváři a očích se mu zrcadlí právě promítaný film. Tenhle seriál ztělesňuje lásku ke kinematografii, a to hlavně díky Tellerovi. (Jokolo)

Evan Peters (Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera) – Bez představitele Jeffreyho Dahmera by tenhle žebříček opravdu nebyl kompletní. Jako sériový vrah/kanibal/miláček Ameriky Jeffrey Dahmer v minisérii Netflixu a Ryana Murphyho (která nedlouho po premiéře povýšila na antologii), podal výkon, který z hlavy nedostanete opravdu hodně dlouho. Fascinující, působivý a náležitě mrazivý a odpudivý zároveň, stejně jako celý seriál, byl i Peters samotný. Jeho výkon je opravdová lahůdka a naprosto zaslouženě byl oceněn Zlatým glóbem. Jinak to opravdu nešlo, tady fakt nebylo o čem. Jeden z nejpozoruhodnějších hereckých koncertů minulého roku. (tomasmy)

Ken Leung (Sektor) – Makléř v seriálu Industry se sice nevyskytuje v žádných hereckých žebříčcích, ale jeho výkon přináší cosi nového do rozety filmových a seriálových finančníků, klid, serióznost a značnou uhrančivost. (krauset) 

Tony Dalton (Volejte Saulovi) – Gilliganův fikční svět za patnáct let své existence představil divákům hned několik výrazných záporáků, které jsme dokázali současně milovat i nenávidět. Švihák Lalo, poslední zástupce mafiánské rodiny Salamanců uvedený na scénu, si však během tří sezón namazal většinu z nich na chleba. V podání Tonyho Daltona je přesně tím padouchem, jaké diváci milují – na jedné straně uhrančivě charismatickým sympaťákem, na straně druhé nevypočitatelným chladnokrevným ďáblem, který zabíjí zcela bez výčitek. Lalo je samý úsměv a samý fórek, chlapík s vizáží sňatkového podvodníka z mexické telenovely. V Daltonově ztvárnění se však přes všechny legrácky a lichotky ani na okamžik nestane zábavnou postavičkou, jež by nás měla přes své děsivé skutky rozesmívat, jelikož v jeho očích je vždy vidět temnota. Jeho cesta za pomstou v poslední sérii Volejte Saulovi je Daltonovým vrcholným výkonem. (Ojik)